Učím se, učím se, učím se...

Inu, posunula jsem si návrat do práce o měsíc. Takže místo plánovaného ledna se vracím v únoru. Nejdřív se mi nechtělo. Ze schůzky se šéfovou, kdy jsme probíraly mou budoucí práci (nechala jsem se přeřadit na jinou pozici), mi v paměti nejvíc utkvěla fotka hlavy a dvou chodidel v kufru, které se nacházely v posledním čísle časopisu, do kterého budu přispívat, psát a fotit. Cosi se ve mě vzpříčilo a chtěla jsem utéct daleko, no, nebo na dlouho. Posléze jsem se o práci však bavila s našim říďou, to už jsem se uklidnila,  od kufru se mi pozornost přesunula k focení, k nějaké kreativitě.  A jelikož mi dává smysl změnit postoj k věcem, které tě znepokojují, a budu mít od nich pokoj,... změnila jsem postoj, zapomněla na kufr a myslím, že můžu říct, že jsem se do práce začala i těšit. Minimálně to bude změna v tom, že budu denně potkávat lidi vyšší než 1 metr a budu se bavit i o něčem jiném, než že Bambin si zas vymáchal ruce v záchodě, že na tramvajový zastávce zase hystericky křičel „Nechci do tramvajééééé, nechci do tramvajééé“. Mimochodem jsem se rozhodla, že příště budu křičet taky, toto je mi inspirací:

A musím se smát, jen si to představím, co teprv, až to nastane! A taky jsem životní optimista a věřím, že všechno v tomto životě má smysl. Nejsou v něm omyly, náhody. Všechny události jsou dané jako dobro, ze kterého se máme poučit, takže věřím, že i v té práci, se naučím mnohé věci a nebude to jen něco o tom, kdo koho kde zapíchnul. Ale takové ty životní lekce, znáte to. Já se rozhodně budu učit, jak uvolnit svá očekávání.

Na svoje miminka - kartičky jsem však nezanevřela. Ale v pátek třináctého jsem si řekla, že je nechám žít vlastním životem. Porodila jsem je, vodila za ručičku, poslala do světa a teď už si musej samy prošlapat své cesty a cestičky, má-li se tak stát. Já jim nemůžu radit, kterou cestou jít, třeba by to nebyla ta nejlepší, že?

A ještě mám leden před sebou. Malej nebude chodit do jesliček od pondělí do pátku, toho si užije dost od února dál. Hned na začátku ledna budeme na chalupě, pak mám v plánu ještě nějaké kurzy s hlídáním dětí, většinou jde o půlden, takže odpoledne budeme mít pro sebe. A někdy i celý všední den, ne jen ty víkendové. Prostě si to Bambině ještě musím užít. Užít si jeho zlobeníčko i chvíle, kdy ho třeba nesu na tramvaj a začne mě pusinkovat nebo kdy se tulí a je to prostě miláček. A to zlobeníčko? Jo, občas je to pěknej divoch, ale jsem radši, že má pro strach uděláno, než aby byl úzkostlivý. Asi je to dané dost tím, že jsem se ho nanosila, nahoupala tolik, jako si „běžná matka“ nemůže dovolit, protože kromě malého může či ženy, obstarává domácnost, muže atp. Já mám taky domácnost, ale řekněme volnější. Výhodou malého bytu je pak to, že bordel se sice rychle udělá, ale taky rychle uklidí. Mám ráda pěkně uklizeno, ale není to priorita. Chtěla jsem napsat, že prioritou je Bambin a já, ale ne, prioritou je přítomný okamžik, který je a který máme a neokrádáme ho tím, že jsme myšlenkama jinde. Bambin nevím jak moc cestuje v myšlenkách, já to umím zdatně. Díky Bambinovi se vracím k tomu, co mi je přirozené, co je přirozené nám všem, než to zapomeneme. K tomu Teď. Také jsem si všimla, že se častějc směju a to fakt jako nahlas, tečou mi i slzy. To jsem posledních nevím 15 let zapomněla. Dobře, možná za to může moje přespřílišná empatie, že si všechno hned představuji na živo a to zejména situace, kdy ostatní netuší, že jde o vtip. Jo není nad představivost! wink

„Ani nechtějte vědět, co si všechno představuj. Stejně se to jednou dovíte!“(Zuzana Taucová)

A proč to všechno píšu? Já nevím, asi proto, že píšu, že si zvědomuju dojmy, a taky chci podotknout, že nejduchovnějším ze všech duchovních umění je prostě žít a ten život si užívat, ať přináší co přináší.

PS1: dodatkové video zejména pro rodiče batolat: http://www.youtube.com/watch?v=mZl_rCJtTsg (nejlepší je to na konci)

PS 2: a taková pěkná písnička na videu pro všechny: http://www.youtube.com/watch?v=pkuAvecW0tU

PS 3: Přejeme krásné svátky! Hodně radostných chvil  nebo tedy uvědomnění si krásy okamžiku!

..a ten věnec jsme pak ještě dozdobili.))

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top