Budeš nám chybět…

Začala jsem pátrat, psát zprávy autorům postů a volat další kamarádce, zda neví, co se děje. Nekonečně dlouhá byla chvíle, než jsem se dověděla, že ten člověk v převleku, co je na společné fotce, měl nehodu... Znala jsem ho jen trochu, upřímnou soustrast celé rodině, ale musím říct, že jsem si oddechla, přeci jen je jasné, že každý se strachuje více o své blízké a rodinu, než o lidi, které párkrát potkal. Ještě chvíli mi srdce tlouklo jako zběsilé, ale postupně jsem se uklidňovala. Za chvíli jsem oblékla syna a jeli jsme opět na svatbu. A tu po cestě jsem začala být vděčná za všechny chvíle strávené s přáteli, s rodinou, za každý den, co jsou tu oni a co tu jsem já. Protože jeden nikdy neví, kdy někdo z nás může zmizet druhý břeh. Pravda, věřím v reinkarnaci, v posmrtný život či lépe řečeno život duše, nicméně to neznamená, že by mne ztráta někoho blízkého nezasáhla, že by mi nechyběl. Nechci nikoho nabádat, aby si představoval, že mu umře někdo blízký, aby dospěl ke stejným pocitům nejprve hrůzy a děsu a poté vdečnosti, jako já. Chci nabádat jen k tomu pocitu vdečnosti. K uvědomění si, že život na Zemi je dar, na který se ve Vesmíru stojí fronta, jak se dnes s oblibou říká. Proto díky za něj, díky za přátelé, blízké, díky za všechny a za všechno, co tu můžeme zažívat.

Někdy si představuju, že jsem ve vesmírné loterii vyhrála zájezd na Zemi. A stejně tak jako když jedete na výlet do cizího města, hltáte ho očima, rozhlížíte se okolo po lidech, po budovách, po všem, vnímáte všemi smysly... tak si to chci užívat zde. Chci zažívat vše, co je zde k dispozici. Tělo, opravdové tělo, pohyb, jídlo, pití, hudbu, zrakové vjemy, lásku, přátelství, blízkost... V tom mi poslední dobou pomáhá syn.

Co je zde, není čas „koukat do blba“. On žije teď a já s ním. Ne nonstop, ale rozhodně mnohem častěji, než dříve. Užíváme se společný pozemský výlet.

A jak jste na tom vy?

 

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top