Maslow naruby

Ano, pokora přijímat vše tak, jak je... versus přání a touhy... trošku se to ve mně bije.

Proč? Protože Praha je velká. Je tu třeba spousta hřišť se super prolejzačkama, to jo, ale když si někam jdu sednout třeba s knížkou, všude je milion lidí na hřišti, milion  lidí okolo.

Nevím jak syn, ale já osobně bych vyměnila jednu všechny ty vymoženosti za svoji zahrádku schovanou za chalupou  s jednou klouzačkou nebo houpačkou. I když syn vlastně taky říká, že na chalupě je to prima, člověk nemusí jet vejtahem  a hned je venku, na zahrádce. A když jdem na procházku, že nejlepší je  na ní ten les. Prostě příroda. A Maslow naruby: nějak se mi ta potřeba soukromí začíná posouvat ze špice do základny.

 

 

Jo, já vím, v Praze je taky příroda, ale prošpikovaná lidmi skrz na skrz. Asi se ze mě stává starý mrzout, nebo prostě moje duše volá, že už nechce být mezi paneláky, ale mezi stromečky a lístečky.

A Praha je i krásná, obzvláště stará Praha, a taky to tu žije, já vím. Večer jsem byla venku asi před třemi měsíci..a  o víkendu, jak to jde, jedeme pryč, do přírody. A  v týdnu, po školce, je člověk rád, že poklidí  a uvaří..

Další věc - rodina, ta širší. Jako malá jsem snad víc času, než ve školce, trávila u babičky a dědy. Na vesnici, samozřejmě. Je to fajn, mít prarodiče blíž, než 150 km, což bez auta znamená bezmála čtyři hodiny cesty. Je to dobré nejen pro prďolky, ale i pro rodiče, či rodičku, která, ač má děti ráda, je s nimi jinak pořád. Nebo skoro pořád. Letos jsem začala chodit na první kroužek, co mám syna, na ilustraci. Syn je v tu dobu s chůvou, což už tak drahý kurz ještě prodraží, ale takhle se to nedá brát,to bych nemohla nikdy nikam. I když přiznávám se, někdy to tak beru. Když si sečtu vstup někam a hlídání, tak je to přes moji hranici, co jsem ochotna za ten čas dát.

Druhá strana mince - i prarodiče mají rádi svá vnoučata. Jak asi říkají všichni, je fajn, že je pak zas můžu vrátit rodičům, ale klidně by je na chvíli viděli častějc.

A přátelé? Jo, někdy vyrazíme někam o víkendu, nebo se vidíme v Praze, ale kdybych  náhodou  Praze nebydlela, mohli by přijet na celý víkend, no ne?

Neustále upravuju byt, probírám věci - velký díky patří Marii Kondo a její knize Zázračný úklid. Také zvelebuju, opravuju. Ale...opět bych radši opravovala svoji malinkou chaloupku a ředvkičky sázela na zahrádku, než do plastové vany na balkoně. Ale jsem vděčná i za tu vanu, za ten balkon, i za ten byt, kde se mi líbí čím dál tím víc.

No, věřím,  že všechno má svůj čas, teď mám být, kde jsem  a uvidíme, jak to bude dál... to byla asi myšlenka dne smiley

PS: k tomu mám jeden filmový tip,ze kterého je tato věta: „Když jsem byla malá, hledala jsem berušky. Pak jsem únavou usnula. Když jsem se probudila, lezly všude po mně."

 


A z tohoto mám rozkoukanou minutu, ale prý mě potěší - tak přeji, ať potěší i vás!

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top