Bavilo mě ukazovat prsa

Co to jako má bejt? Já se chci něco dovědět a ne si někde prozpěvovat, to jsem mohla zůstat doma a nebrat si na to dovolenou.. myslela jsem si, když na konferenci s pracovním názvem Ženy ženou, muži můžou” hned po úvodním slovu před nás předstoupila nějaká divná pani a že si jako s ní budeme zpívat. Já chci vědomosti, něco, co si můžu zapsat! říkala jsem si, no ale tak dobře no, když to jinak nejde, zazpívám si taky...

 

Po osmi hodinách, než jsem z konference odešla, jsem na tabuli, kam se měly psát naše dojmy, napsala, že nejlepší byla ta paní, co zpívala. Ona totiž nejen zpívala, ale pak i mluvila, mluvila o sobě a nebylo to žádné cukrkandlové marketingové pozlátko, žádné unique selling points a efektivní slovní obraty.   Efekt to ale mělo zářivý, minimálně na mě. Jak to ta paní dokázala?

 

Jednoduše: prostě mluvila, jak jí zobák” narostl, o sobě, o svém životě, byla prostě svá.

 

Napsala jsem  jednoduše”, ale ruku na srdce - je to pro každého opravdu tak jednoduché, být sám sebou? Pro mě bylo v pubertě, pak jsem se na základě nějakých zkušeností uzavřela  a dnes se to znovu učím. Pomáhají mi v tom lidé, kteří sami sebou jsou. Zahraje mi to na takovou strunku uvnitř a řikám si: holka holka, kdepak je ta divoženka, která říkala, co si myslí? A která ráda ukazovala prsa v hospodě? smiley

 

Prsa už neukazuju, skončila jsem s tím někdy po roce 2008. Poslední pěknou vzpomínkou je mi dar od kolegů úředníků - fotomozaika. Na největší fotce uprostřed mám podprdu dole a tričko nahoře. Foto bylo pořízeno na úřednickém večírku k ukončení předsednictví České republiky v EU.  Možná těch deset let ukazování prs byla nějaká kompenzace za něco, bavilo mě lidi šokovat (pak už si teda zvykli, nuda), asi jsem si připadala zajímavější. Dnes už prsa na veřejnosti neukazuju. Myslím, že si tak nějak víc vážím sama sebe. A ještě víc si sebe budu vážit, až budu upřímnější. Ještě víc.

 

Na konferenci jsme si vyzkoušely i storytelling.

Na konferenci, kterou pořádal můj oblíbený Spiralis, hovořily ženy, které mění prostor kolem sebe - k lepšímu. Jedna z divaček vyprávěla, jak se děvčatům ve škole nelíbí, že na dopravním hřišti dostávají průkaz cyklisty, ne cyklistky. Tak pátraly, kdo průkaz vydává a kdo by to mohl změnit, zkrátka šly za kořeny problému. Já to dělám stejně: když jsem byla na dně a měla asi tři tisíce na měsíc, žádala jsem svou městskou část o příspěvek na školku - soukromou, do státní mi syna nevzali. Prý ve  stanovisku rady stojí, že bych musela podnikat na hlavní poměr, ne vedlejší. Aha, a kdo ta stanoviska psal? A kdo je může změnit? Ptala jsem se. No, nezměnilo se nic, ale jsem prostě zvyklá jít zpět k prameni a řešit a potěšilo mě, že tuto schopnost mají dnes i děti, kterým patří budoucnost.

A nám patří současnost.

 

Jaká je a jaká bude?  A jací budeme my? Jací jsme my? Ale doopravdy?

 

Jsem moc ráda, že Spiralis pořádá akce, ať kurzy či konference či workshopy, které:

 

  • pomáhají si uvědomit, v čem jsme dobré (ano, jsou zpravidla pro ženy, protože jakmile máme dítě, jsme riziková skupina, co se týče zaměstnanosti)
  • pomáhají nám najít cesty, jak to prodat

  • ukazují, co všechno už jiní a především jiné dokázaly

  • radí se s námi, s čím bychom potřebovaly pomoc

  • dolují z nás to zlato

  • ...a brnkají na ty naše strunky…. heart

 

Je velkým paradoxem života, že máme strach být sami sebou, protože si myslíme, že pokud by ostatní viděli, jací opravdu jsme, neměli by nás už rádi. A přitom instinktivně máme nejraději ty lidi, kteří jsou právě sami sebou a na nic si nehrají.”

 


Kromě účasti na kurzech Překážka je příležitost, Řídím svůj projekt a na konferencích od Spiralisu jsem se zapojila do platformy "Spektrum rozvoje žen"Proč? No, toto téma mě zajímá a nemusí jít jen o můj vlastní rozvoj, ale třeba o rozvoj zejménea samoživitelek.

Díky! Ze heart! Už k němu mám blíž...

 

PS: kdy bude další akce? :)

Zuzka

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top