Všichni jsme pořád děti

Asi měsíc na to jsem otěhotněla. Velké dítě má malé dítě. Nedávno jsem byla někde mezi ostatními rodiči  a dětmi a normálně mě to dojalo. Ty malý holčičky, co si hrály a panenkami na maminky, mají teď svoje živé “panenky” a starají se o ně jak nejlíp dovedou. Že jsem rodič, mi poprvé pořádně došlo na schůzce rodičů s ředitelkou mateřšké školy, kam syn nastupoval. Já, malá velká Zuzanka, jsem na rodičovské schůzce, no to mě podrž!  Přiznám se bez mučení, taky mě to dojalo.
 
Děti jsou prima. Je to chvilkama náročné, to ano, ale vidět jejich čistotu, přirozenost, hravost, veselost, bezprostřednost.. možná proto, že je neblahým zvykem tyto vlastnosti  úspěšně vymycovat během růstu a výchovy, možná proto, že bych chtěla být taky taková, možná proto, že je to moje inspirace.. taky mě to dojímá. Je to krása, je to boží  záležitost, je to boží projev. Či projev Boha? Říkejme tomu jak chceme.
 
I synovi říkám, co chci. I to, že všichni jsme pořád děti. Jen někteří z nás trochu vyrostli. Tak snad na to nikdy nezapomene.
 
 
 
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top