Asi bych mohl být štastnější

 „Neptám se na ostatní, ale na Vás,“ odpověděl klidně. Ten člověk mě začínal vytáčet. Budu si dělat co budu chtít, to je moje věc, pomyslel jsem si. Začínal jsem toho mít plné zuby. „Řekněme, že bych byl šťastnější, kdybych měl partnerku.“  Proč mu to povídám? Cítil jsem, jak se má zliost obrací proti mně. Skutečně si  neimím postavit hlavu, když si někdo poručí? To by jeden zaplakal!

„A proč tedy nějakou nemáte?“ Tak. A teď bylo třeba, abych se rozhodol, i když to není moje silná stránka. Buď ho přeruším a adié, nebo tu hru budu hrát až do konce. Slyšel jsem, jak můj vlastní hlas povídá: „Rád bych, ale to bych se taky musel nějaké ženě líbit.“

„A co Vám v tom brání?“ „Prostě nejsem žádný hezoun, jsem moc hubený,“ uklouzlo mi a přitom jsem zrudl studem  a vztekem zároveň.

 

Dostala se mi do rukou další kniha. Vybírala jsem, co si nadělím k Vánocům či narozeninám, které mám dva dny po Vánocích.. a narazila jsem i na titul „Muž, který chtěl být šťastný“ od Laurenta Gounelle. Autora neznám, dívám se na reference a většina je pozitivních, jedna negativní.. a jelikož neznám lidi, co ty recenze psali, tak teď babo raď. No vymyslela jsem to šalamounsky, jelikož maj knížku v knihovně,  raději si půjčím a pokud uznám, že to je jedna z knih, které by měl člověk číst stále dokola, dokud si neosvojí, co v ní je napsané, pak teprve si ji pořídím do knihovničky. Kniha je o muži západního typu, který je na dovolené na Bali. Kdosi mu doporučí místního mudrce, který  mu může změnit život. K lepšímu. Muž se odhodlá a skutečně jej navštíví.

 

Rozvážným , tlumeným hlasem s důrazem na každé slabice mi řekl: „Váš problém není ve vašem těle, ale ve vaší hlavě.“

„Ne, to není v mé hlavě. Je to objektivní, konkrétní fakt! Stačí, když mě postavíte na váhu nebo mi změříte obvod hrudníku a bicespů, hned Vám to bude jasné, krejčovský metr aváha měří spravedlivě. Moje trochu vyšinutá, neurotická povaha na to nemá žádný vliv.“

„V tom to ale není,“ odpovědel trpělivě, zachovávaje svůj bohovorný klid.

„To se snadno řekne...“

„Problém u vás není ve vzhledu jako takovém, ale v tom, jak si myslíte, že jej vnímají ženy. Úspěch či neúspěch u opačného pohlaví má ve skutečnosti jen málo společného s tím, jak člověk vypadá.“

„Tohle když povím své stodvacetikilové sousedce, co má nos jak bambuli, připlácne mi na obličej trojitý BigMac, který má neustále při ruce, a bude držet tak dlouho, dokud mi kečup nezahltí nosní dutinu.“

„Copak jste nikdy neviděl někoho na hony vzdáleného obecně přijímanému ideálu krýsy, jak se drží za ruku s někým spíše pohledným?“

„To ano, jistěže.“

„Ostatně většina lidí, kteří řeší stejný problém jako vy, vypadají takříkajíc normálně, mají jen drobné vady, na  které se zaměřují. Moc drobná ústa, příliš velké uši, trochu oplácaná stehna, náznak druhé brady, moc výrazný nebo moc malý noc. Připadají si kapánek menší, větší, tlustší nebo hubenější a dokážou se o tom neustále přesvědčovat. Když se pak setkají s někým, kdo by je mohl milovat, nedokážou myslet na nic jiného než na svůj nedostatek, kvůli němuž, jak jsou přesvědčeni,se svému protějšku nebudou líbit. A víte co?“ „Co?“ „Mají pravdu! Kdo má pocit, že je ošklivý, jeví se tak i ostatním. Vsadil bych se, že vy skutečně ženám připadáte moc hubený.“ 

„No teda...“

„Ostatní nás vidí tak, jak na sebe pohlížíme my sami. Jaká je Vaše neojoblíbenější herečka?“

„Nicole Kidmanová.“

„A jak Vám připadá?“

„Výborná herečka, ve své generaci jedna z nejlepších, zbožňuju ji.“

„Ale ne, myslím fyzicky.“

„Skvělá, úžasná, prostě bomba.“

„To jste určitě viděl Eyes Wide Shut od Stanleyho Kubricka.“

„Vy se díváte na americké filmy? Copak máte v kampungu satelitní přijímač?“

„Pokud si dobře vzpomínám, je tam scéna, kde je Nicole Kidmanová zcela nahá ve společnosti Toma Cruise.“

„Vzpomínáte si dobře.“ ..

Když se dostanete k té scéně, zastavte si obraz a pozorně sledujte, co vidíte. Vypusťte z hlavy, že to je Nicole, představte si, že je to nějaká neznámá žena a objektivně si prohlédněte její tělo. Sám přijdete na to, že sice vypadá dobře, má krásné tělo, přesto ne zcela dokonalé...   ...

„Po světě chodí destíky tisíc žen stejně hezkých jako Nicole Kidmanová. Každý den je míjíte na ulici a ani si jich nevšimnete. To, čím na Vás působí, tkví v něčem jiném."

„Vážně?“ 

„Nicole Kidmanová si o sobě pravděpodobně myslí, že je naprosto úžasná. Je zcela jistě přesvědčená, že po ní všichni muži touží a všechny ženy ji buď obdivují, nebo na ni žárlí. Věří tomu tak silně, že se tak jeví i ostatním.

...

A jak je to podle vás možné?“

„Co? Že se ostatním často jevíme tak, jak se jevíme sami sobě?“

„No.“

„uděláme si takový pokus. Na chvíli si zkuste něco představit. N ezáleží na tom, jestli je to pravda, nebo ne. Vžijte se do toho, že to je pravda. Jste připraven ?“ ...“Představte si , že se sám sobě zdáte velmi pohledný. Jste přesvědčený,  že na ženy děláte úžasný dojem. Jdete po pláži v Kuta Beach plné Australanek na dovolené. Jak se cítíte?“

„V sedmém nebi, jak jinak?“

„Popište mi svoji chůzi, své držení těla. Připomínám, že si připadáte velice pohledný.“

„Moje chůze je...řekl bych..spíše sebejistá a zároveň uvolněná.“

„Teď popište, jak se tváříte.“

„Hlavu nesu zpříma, dívám se před sebe s přirozeným úsměvem na rtech. Jsem v pohodě a zárveň si věřím.“

„Dobře. A teď si představte, jak se na Vás dívají ty ženy“.

„No to je přece jasné, jak bych to.. dělám na ně slušný dojem.“

„A co si myslí o obvodu Vašich bicepsů nebo hrudníku?”

“Hm, na to se tak úplne nedívají”.

“Můžete otevřít oči. Ženám se líbí to, co vyzařuje vaše osobnost, toť vše. A přímo závisí na představě, jakou sám  o sobě máte. Když si člověk něco myslí, ať už je to pozitivní nebo negativní, odráží se to v jeho chování. Ostatní to tak mají neustále na očích, a ačkoliv to počátku byl jen výplod mysli, pro Vaše okolí a následně i pro Vás se to stane skutečností.”

 

Jasný jak facke, ne? wink A že to nejde ze dne na den, z minuty na minutu? Stačí začít na sobe obdivovat drobnosti a jakmile je přijemem za své, obdivujeme další a další, dokud si neuvědomíme, že celé já je prostě úžasná bytost! heart Ideální je dát si do blízkosti počítače papír, nejmíň A4, a pokaždé, když k počítači zasedneme, si připíšeme, proč jsme obdivuhodní. První může být to, že proto,že jsme angel

O cestě po malých kouskách je druhá část knihy. V příběhu muž řeší změnu povolání a přijme fakt, že také to nejde ze dne na den, ale musí začít pěkně od začátku, postupně, a když něco chce, často se musí něčeho jiného vzdát.. třeba dovolené na Bali, aby moh navštěvovat kurz, kde se naučí, co potřebuje. Cestě po malých krocích se říká Kaizen a také je o této metodě napsáno pár knih.

Největší pecka na konec...otevřu knihu a tam citát, co mám na kartičce!

 

 Kartičku naleznete zde

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top