7 věcí, které chcete udělat před smrtí

"Většina z nás zemře na nějakou chronickou nemoc. A zajímavé je, že až když přijde, začnou lidi teprve žít".

Tato slova psychologa Martina Loučky vypíchla na facebooku má známá, když tam zveřejnila rozhovor o umírání. Nedávno přišla o člena rodiny. I jedna z mých kartiček přináší téma smrti a života, i když dost ultimátně vše zaměřuje za poslední hovor. Ale přináší i jednu důležitou otázku.

Životně důležitou otázku.

 

 

Citát na kartičku jsem vybírala s myšlenkou na lidi, kteří mají spory v rodině a třeba kvůli majetku posledních 20 let neviděli bratra.  Či rodiče, děti… je to jedno. Sama jsem si prohlédla své vztahy a řekla jsem si, že tak hrozné to není. Jo. Tak něco malého bych třeba k opravení našla… ale…zatím neumírám. No nepoučila jsem se tenkrát, to se přiznávám.

Díky textu, který jsem viděla na facebooku, jsem se ale zamyslela po pár letech znova. O smrti jsme se bavilli s přítelem během posledního roku. Kvůli dětem.  Kdybychom zemřeli oba…tak zatím nevíme. Kdyby on,  o děti se postarám já, není co řešit, kdyby já, tak se on postará nejen o druhorozeného, vlastní krev, ale i prvorozeného. Namítla jsem, pokud první syn bude chtít, ono taky – čistě teoreticky – by mohl žít u mých rodičů, ale zas bez bratra, ten tenkrát ještě nebyl na světě… Jo, kdyby tak člověk věděl, kdy to přijde! Kdo v tu dobu bude a nebude živ, to by se plánovalo lépe, že smiley

Ale nejen děti, pak i majetek přemýšlím nějak ošetřit – tedy ne že bych měla tři vily, ale nějaké spoření nebo co, hesla kdoví k čemu…asi nic, co by se po mé smrti nevyřešilo tak nějak přirozeně,pokud tomu nevěnuju hodinku, dvě času.

A pak ty vztahy. Existuje pár lidí, co ráda mám, ale neříkám jim to. Vědí to? Asi ano,ale…

 

No, mám vroubek. Nebo vroubky?

 

  • Chtěla bych v posledním  třeba roce života trávit tolik času na facebooku?
  • Chtěla bych pořád uklízet?
  • Chtěla bych trávit ještě poměrně málo času s přítelem?
  • Chtěla bych číst mejly, co mě nezajímají?
  • Chtěla bych si místo procházky kupovat blbosti z netu? (moc toho není, ale vybírám to vždycky.. darmo mluvit).

 

Asi ne, že.

Opravdu ale potřebujeme smrtelnou diagnozu, abychom odhodili zbytečné a vycizelovali svůj život?

 

Můžeme to vzít i z druhé strany, vemte si tužku a papír a napište si sedm věcí, které byste dělali jinak, kdybyste měli zemřít třeba za půl roku.

 

Pokud vás nenapadá VŮBEC nic, gratuluju!

 

Pro nás všechny ostatní…nikdo z nás nevíme dne, hodiny, ani minuty.

 

 

 

 

Maslow naruby

Ano, pokora přijímat vše tak, jak je... versus přání a touhy... trošku se to ve mně bije.

Proč? Protože Praha je velká. Je tu třeba spousta hřišť se super prolejzačkama, to jo, ale když si někam jdu sednout třeba s knížkou, všude je milion lidí na hřišti, milion  lidí okolo.

Nevím jak syn, ale já osobně bych vyměnila jednu všechny ty vymoženosti za svoji zahrádku schovanou za chalupou  s jednou klouzačkou nebo houpačkou. I když syn vlastně taky říká, že na chalupě je to prima, člověk nemusí jet vejtahem  a hned je venku, na zahrádce. A když jdem na procházku, že nejlepší je  na ní ten les. Prostě příroda. A Maslow naruby: nějak se mi ta potřeba soukromí začíná posouvat ze špice do základny.

 

 

Jo, já vím, v Praze je taky příroda, ale prošpikovaná lidmi skrz na skrz. Asi se ze mě stává starý mrzout, nebo prostě moje duše volá, že už nechce být mezi paneláky, ale mezi stromečky a lístečky.

A Praha je i krásná, obzvláště stará Praha, a taky to tu žije, já vím. Večer jsem byla venku asi před třemi měsíci..a  o víkendu, jak to jde, jedeme pryč, do přírody. A  v týdnu, po školce, je člověk rád, že poklidí  a uvaří..

Další věc - rodina, ta širší. Jako malá jsem snad víc času, než ve školce, trávila u babičky a dědy. Na vesnici, samozřejmě. Je to fajn, mít prarodiče blíž, než 150 km, což bez auta znamená bezmála čtyři hodiny cesty. Je to dobré nejen pro prďolky, ale i pro rodiče, či rodičku, která, ač má děti ráda, je s nimi jinak pořád. Nebo skoro pořád. Letos jsem začala chodit na první kroužek, co mám syna, na ilustraci. Syn je v tu dobu s chůvou, což už tak drahý kurz ještě prodraží, ale takhle se to nedá brát,to bych nemohla nikdy nikam. I když přiznávám se, někdy to tak beru. Když si sečtu vstup někam a hlídání, tak je to přes moji hranici, co jsem ochotna za ten čas dát.

Druhá strana mince - i prarodiče mají rádi svá vnoučata. Jak asi říkají všichni, je fajn, že je pak zas můžu vrátit rodičům, ale klidně by je na chvíli viděli častějc.

A přátelé? Jo, někdy vyrazíme někam o víkendu, nebo se vidíme v Praze, ale kdybych  náhodou  Praze nebydlela, mohli by přijet na celý víkend, no ne?

Neustále upravuju byt, probírám věci - velký díky patří Marii Kondo a její knize Zázračný úklid. Také zvelebuju, opravuju. Ale...opět bych radši opravovala svoji malinkou chaloupku a ředvkičky sázela na zahrádku, než do plastové vany na balkoně. Ale jsem vděčná i za tu vanu, za ten balkon, i za ten byt, kde se mi líbí čím dál tím víc.

No, věřím,  že všechno má svůj čas, teď mám být, kde jsem  a uvidíme, jak to bude dál... to byla asi myšlenka dne smiley

PS: k tomu mám jeden filmový tip,ze kterého je tato věta: „Když jsem byla malá, hledala jsem berušky. Pak jsem únavou usnula. Když jsem se probudila, lezly všude po mně."

 


A z tohoto mám rozkoukanou minutu, ale prý mě potěší - tak přeji, ať potěší i vás!

Buďto to vyjde nebo to nevyjde

Tenhle rok mi vyšlo opět zajít  na Equal pay day, tedy na akci, kde se ženy setkávají, motivují a inspirují -  a nelituji. To, co jsem slyšela z úst mentorek, mi dávalo smysl.

Poslední dobou se mi líbí zjednodušování  života po všech stránkách. Mezi to patří  zbavit se zbytečných činností či  nepotřebných věcí, ale i  jednoduchý přístup k životu – v něm není místo na starosti a strachy. Úplně krásně to řekla Hana Čepová, která mě ke svému mentorskému stolu nalákala tématem s názvem „Co tě nezabije, to tě posílí.“ A ta myšlenka dne?

Buďto to vyjde, nebo to nevyjde.

Možná kroutíte hlavou, jakože cože, co to je za moudro.. ale …víte, že mám ráda citáty, toto je jeden z nich, kterým bych to dnešní motto dne doplnila: „Je lepší litovat věcí, které jsme udělali, než těch, které jsme neudělali.“ A nakonec…   „Buďto je to dobré, nebo je to zkušenost." – takže, zkrátka a jednoduše, pokud nevíte, co chcete dělat, tak zkoušejte, testujte, stůjte si za svým, ale určete si hranici, kdy si řeknete, že tudy ne.

Riziko není nikdy tak velké, jako naše obavy.“ – to řekla taky Hanka Čepová smiley  A pokud ty obavy máme, tak si prostě udělejme plán B. Co budeme dělat, když to nedopadne nejlépe. A pak nemusíme náš drahocenný čas ztrácet tím, že neustále vymýšlíme hrozivé a ještě hrozivější scénáře. 

 

Eva Vašková Čejková, Žena s.r.o.  potvrdila to, že nic se neděje náhodně, vše má svůj smysl v našem životě, i ty zkušenosti, které nejprve vypadají jako špatné.  Ale ty citáty nebudu psát znovasmileyMimo to nám radila, ať rozvíjíme své silné stránky, místo abychom dřely na těch slabších. Jo, dává to smysl, co?

 A nejlepší učebnice  a inspirace? Knížky jsou fajn, ale takový opravdový příběh z úst ženy, která se sedí naproti vám nebo vedle vás na židli… Pro tyto vzácné okamžiky jsou kromě náhodných setkání super networkingové akce. Píši si na „To Do“ list – do měsíce a do dne někam zavítám.. no někam, plánuji navštívit ženy s.r.o., Eva mi prostě „sedne“.

 

Eva vlevo.

Celý den jsem byla trochu roztržitá, po cestě domů mi došlo proč: protože tam toho bylo prostě hodně a hodně dobrého! A všechno se stihnout nedá! smiley

Kromě mentorek jsem potkala i spoustu žen, které vidím vždy ráda, ať už z řad mentorek nebo návštěvnic: fashion stylistku se zájmem o ekologii Lucku Poubovou, Katku Kaňokovou Gender Consulting – její kolegyni Janu jsem aspoň zahlédla z dálky, dále Dagmar Císařovskou, které říkám prototyp bohyně smiley- je to vlídná milá žena z korporátu, nebo Hanku Hejskovou, která píše knihu pro děti, či koučku Veroniku Hynkovou, která používá moje karty pro koučink a terapii a měla je i na místě v koučovacím koutku – rozhovor s ní si můžete poslechnout zde, je tam řeč i o kartách wink Nebo Katku a Lenku z Roztok, které tam otevřely komunitní školu! Či Janu Šnircovou, doktorku, která se věnuje celostní péči. Možná jsem ještě na někoho zapomněla, ale musela bych asi vyjmenovat celý sál, kdybych chtěla zmínit všechny zajímavé ženy smiley

 

Ale dvě ještě zmíním – ruku jsem si podala i s Lenkou Šťastnou, ředitelkou BPW či Ivou Pohlovou, Relatonship Marketing Manažerkou…bez nich a bez jejich kolegyň by dnes žádná akce nebyla a asi bych sobotu strávila úklidem…? Ale musím se přiznat, že mnohem radši jsem si uklízela ve svém životě..na Equal Pay Day.

Ženy, díky!

PS: musím se ještě pochlubit.. vlastně v tom celém mám taky tak trošilinku prsty.. podívejte se dolů do šedého proužku wink

Bavilo mě ukazovat prsa

Co to jako má bejt? Já se chci něco dovědět a ne si někde prozpěvovat, to jsem mohla zůstat doma a nebrat si na to dovolenou.. myslela jsem si, když na konferenci s pracovním názvem Ženy ženou, muži můžou” hned po úvodním slovu před nás předstoupila nějaká divná pani a že si jako s ní budeme zpívat. Já chci vědomosti, něco, co si můžu zapsat! říkala jsem si, no ale tak dobře no, když to jinak nejde, zazpívám si taky...

 

Po osmi hodinách, než jsem z konference odešla, jsem na tabuli, kam se měly psát naše dojmy, napsala, že nejlepší byla ta paní, co zpívala. Ona totiž nejen zpívala, ale pak i mluvila, mluvila o sobě a nebylo to žádné cukrkandlové marketingové pozlátko, žádné unique selling points a efektivní slovní obraty.   Efekt to ale mělo zářivý, minimálně na mě. Jak to ta paní dokázala?

 

Jednoduše: prostě mluvila, jak jí zobák” narostl, o sobě, o svém životě, byla prostě svá.

 

Napsala jsem  jednoduše”, ale ruku na srdce - je to pro každého opravdu tak jednoduché, být sám sebou? Pro mě bylo v pubertě, pak jsem se na základě nějakých zkušeností uzavřela  a dnes se to znovu učím. Pomáhají mi v tom lidé, kteří sami sebou jsou. Zahraje mi to na takovou strunku uvnitř a řikám si: holka holka, kdepak je ta divoženka, která říkala, co si myslí? A která ráda ukazovala prsa v hospodě? smiley

 

Prsa už neukazuju, skončila jsem s tím někdy po roce 2008. Poslední pěknou vzpomínkou je mi dar od kolegů úředníků - fotomozaika. Na největší fotce uprostřed mám podprdu dole a tričko nahoře. Foto bylo pořízeno na úřednickém večírku k ukončení předsednictví České republiky v EU.  Možná těch deset let ukazování prs byla nějaká kompenzace za něco, bavilo mě lidi šokovat (pak už si teda zvykli, nuda), asi jsem si připadala zajímavější. Dnes už prsa na veřejnosti neukazuju. Myslím, že si tak nějak víc vážím sama sebe. A ještě víc si sebe budu vážit, až budu upřímnější. Ještě víc.

 

Na konferenci jsme si vyzkoušely i storytelling.

Na konferenci, kterou pořádal můj oblíbený Spiralis, hovořily ženy, které mění prostor kolem sebe - k lepšímu. Jedna z divaček vyprávěla, jak se děvčatům ve škole nelíbí, že na dopravním hřišti dostávají průkaz cyklisty, ne cyklistky. Tak pátraly, kdo průkaz vydává a kdo by to mohl změnit, zkrátka šly za kořeny problému. Já to dělám stejně: když jsem byla na dně a měla asi tři tisíce na měsíc, žádala jsem svou městskou část o příspěvek na školku - soukromou, do státní mi syna nevzali. Prý ve  stanovisku rady stojí, že bych musela podnikat na hlavní poměr, ne vedlejší. Aha, a kdo ta stanoviska psal? A kdo je může změnit? Ptala jsem se. No, nezměnilo se nic, ale jsem prostě zvyklá jít zpět k prameni a řešit a potěšilo mě, že tuto schopnost mají dnes i děti, kterým patří budoucnost.

A nám patří současnost.

 

Jaká je a jaká bude?  A jací budeme my? Jací jsme my? Ale doopravdy?

 

Jsem moc ráda, že Spiralis pořádá akce, ať kurzy či konference či workshopy, které:

 

  • pomáhají si uvědomit, v čem jsme dobré (ano, jsou zpravidla pro ženy, protože jakmile máme dítě, jsme riziková skupina, co se týče zaměstnanosti)
  • pomáhají nám najít cesty, jak to prodat

  • ukazují, co všechno už jiní a především jiné dokázaly

  • radí se s námi, s čím bychom potřebovaly pomoc

  • dolují z nás to zlato

  • ...a brnkají na ty naše strunky…. heart

 

Je velkým paradoxem života, že máme strach být sami sebou, protože si myslíme, že pokud by ostatní viděli, jací opravdu jsme, neměli by nás už rádi. A přitom instinktivně máme nejraději ty lidi, kteří jsou právě sami sebou a na nic si nehrají.”

 


Kromě účasti na kurzech Překážka je příležitost, Řídím svůj projekt a na konferencích od Spiralisu jsem se zapojila do platformy "Spektrum rozvoje žen"Proč? No, toto téma mě zajímá a nemusí jít jen o můj vlastní rozvoj, ale třeba o rozvoj zejménea samoživitelek.

Díky! Ze heart! Už k němu mám blíž...

 

PS: kdy bude další akce? :)

Zuzka

 

Můj milý deníčku (masopust)

Můj milý deníčku,

začátkem února jedu na chalupu, tam jsem byla i o svátcích, a kromě výletu do skalního města na kočičí hrad, se vydáváme i na místní masopust, resp. jdeme do průvodu. Mám radost, že si konečně vemu šaty, které mám asi sto let ze sekáče, jsou takové.. no, vesnické, starodávné, někdo říkal, že vypadají jako svatební. Syn si odmítá vzít oblek tygra, který vezeme z Prahy a tak vymýšlíme, že bude mimino. Lupnem ho do kočáru, ve kterém se vozil za mlada, aspoň má pojistku, kdyby ho bolely nožičky a nás ručičky. Vyrážíme chvíli po mém taťkovi a jeho kamarádech, už tradičně přijeli, my jdeme prvně. Syn plní svou roli svědomitě a prvních deset minut pláče: uáá uááá uááá, jako malé mimi.  Prdelka.

Tak už vím, v čem spočívá ten masopust: přejde se přes půl vsi a staví se u každého domečku, kde majitelé nachystali něco na posilněnou a to jak ve formě jídla, koláčků, preclíků, jednohubek, tak panáčků, někde i vína. První stoleček vynecháváme, je tam taky největší nával, a jelikož na nás u druhého pomalu padá únava, raději se posilníme.  A  pak u třetího a u čtvrtého… Po cestě nám ještě místní dámy převlečené za pejsky namalují srdíčka na tváře, prý se dřív kreslilo uhlíkem, pro štěstí. Dnes máme srdíčka červená, rtěnkou kreslená.

Vepředu uprostřed můj syn, vpravo vzadějc můj otec.

Na hranicích s Polskem to otáčíme, nechce se nám tam a navíc jsme dost pozadu. Syn sice křičí, že chce do Polska, ale rázně jeho nápad zatrhuji: žádné Polsko nebude, do hospody půjdeš! A šli jsme, či jeli. Návštěvníci Polska za hranicemi zatím za zvuku dechovky zapěli „Kde domov můj“, načež se vrátili do své vlasti.

My jsme dorazili do hospody, pro syna jsem chtěla jen malou limču, ale dostal velkou, tak tam pak lítal jak.. no jak dítě, co vypije milion kostek cukru. Měli jsme pokryté obě místnosti, tak jsme měli přehled, kde je.  Moc dlouho jsme tam nevydrželi, syn dostal hysterický záchvat či co, tak jsme ho šupli do připraveného kočáru – ach ta prozíravost! A šupky dom. Však ono se říká: v nejlepším přestat! A my si to odpoledne užili už asi 100x lépe, než takové úterní odpoledne v Praze. Na vsi byl totiž průvod skutečně 40 dnů před Velikonocemi, práce nepráce. Inu, pěkná dovolená to byla, příště jedeme zas!

Raději pochcanou slámu...

Dnes jeden asi tři měsíce starý...

 
Neviděly jsme se asi sedm let? A sešly jsme se v kavárně  v mém rodném městě, kde se Líza na nějaký čas usadila. Vyvalila jsem na ni oči: “Ty už nejsi blondýnka???” Ne, nejsem, už si vlasy nebarvím, odpověděla. A ani namalovaná nebyla. Kroutila jsem hlavou, jinak než blond jsem ji neznala. A slušelo jí to! A teď tohle…
Po Líze přišla Johanka. Tu jsem sice znala dva roky, ale lup - z blondýnky je bruneta. Konec odbarvování, návrat ke své barvě. Zas je nás, blondýnek, o jednu míň…

Číst dál: Raději pochcanou slámu...

Ryzí dítě

Leckdo má za modlu ryzí zlato a obětuje tomu všechen svůj čas, tedy svůj život, já jsem se v pár posledních dnech měla možnost kochat tím "mým" pokladem - ryzím dítětem. Synem.

Během roku je všechno často hektické a jak jsme spolu sami, obávám se, že někdy mám tendence brát ho jako dospělého. Když jsme v kruhu rodinném a vidím, jak se k němu chovají ostatní dospělí i děti, začnu v něm víc vidět to dítě. To boží dítě, boží dar.

Číst dál: Ryzí dítě

Miluju Marii!

Má tmavé, celkem dlouhé vlasy, ukázkové zuby, milé oči a skromný úsměv. Inu, Japonka.  Vypadá na to, že jí je tak třináct let. Nevím, kolik jí je, je mi to jedno. Miluju ji. Její knížka Zázračný úklid je nejlepších 249 investovaných korun v mém životě.

 

Nemůžu se dočkat, až půjdu z práce domů. abych mohla uklízet. Včera jsem se těšila domů z návštěvy.. a to moc milé.. abych mohla uklízet.  Dnes večer si jdeme “sednout” s  mými milými kolegy… těším se, ale ráno mi to trochu pokazilo radost, těšila jsem se, že večer budu uklízet. Já, starý bordelář. Když jsem bydlela s rodiči, matka mi říkávala: dokud tu budeš bydlet, budeš mít uklizeno. Co naplat, v 18 jsem se sbalila a odešla z domu. A měla jsem pěkný bordel doma!

 

Dnes je ze mě pomalu druhá Bree Van de Kampf (Kdo nezná, mrkněte na Zoufalé manželky.)

Ne nadarmo se říká, jak uvnitř, tak navenek. Či naopak? Myslím, že to je jedno, spojené nádoby to jsou.


A co zázračného moje Maruška radí? Je to jednoduché: ze skříně vyndáte všechny věci jednoho druhu - takže pokud máte drobnosti či cd zastrkané na vícero místech, prostě je sneste na hromadu. První přijde šok, kolik toho máte. A dále berete jednu druhou do ruky a ptáte se sebe: Dělá mi ta věc radost? Mám z ní radost? Pokud ne, tak vězte, že - pokud jde třeba o oblečení - ji nosíte jen z povinnosti, ale nebýt právě tohoto pocitu, raději sáhnete po oblečení, které máte opravdu ráda. Ano, není to špatný kousek, ale proč  nemít skříň  plnou věcí, které vám dělají radost?

 

Za poslední čtyři roky jsem se stěhovala dvakrát. Z čtyřpokojového bytu do jednopokojového bytu a pak do dvou. Pokaždé jsem vyřadila hromadu věcí, vždy to bylo ve stovkách. A to prosím pěkně u mě doma se  dalo chodit, zas takovej extrém nejsem. ALe prostě jsem byla ten typ, co si to schovává pro strýčka příhodu. Nebo jsem si něco koupilla v sekáči, i když to nebylo úplně ono, ale za těch pár korun..

Teď jsem v tom dvoupokojovém bytě a po přečtení knihy od Marie Kondo jsem vyřadila dalších nejmíň dvěstě věcí. Dvě plné vysoké krabice, co se tak tak vešly pod jídelní stůl. A co s  těmi věcmi? Sama nerada vyhazuju, tak to dělám následovně: vybrané oblečení vezu sestře a neteři. dvě tašky rovnou zahučely do kontejneru pro obnošené věci. Jedna taška putuje na chalupu, což není ideální řešení, ale dokud tam jezdím vlakem či busem, nemíním stále tahat hromady věcí s sebou. A naopak, vyřadím něco z toho, co tam teď mám, to dám do diakonie. Pár věcí zkusím prodat, zejména bot na podpatku, co jsem měl na sobě tak jednou za rok. Zabíraj místi, berou energii, nechám si jen pár. (ano, mám asi 40 párů bot, no). Něco jsem nabídla za odvoz na diskuzním serveru, dnes nesu velkou igelitku do dobročinného bazaru Cesty domů, výtežek z prodaných věcí jde na umírající. Mám přichystanou tašku, co odnesu do zdrojovny, kde jsou kabely, dřeva, atp. Pár šatů dám hubenější kamarádce. Tak tak, jde to, nic nepřijde na zmar.

 

Co ještě ale Marie radí? Při úklidu vás napadne spousta námitek, tak přesně ty Marie říká nahlas a také říká, jak to dopadá v reálu .- zná to ze své dvacetileté uklízecí praxe. Příklad - máte doma náhradní postel, matrace, pro návštěvy? Jak často jezdí.. jednou za rok? Nezvládli by to i na karimatece? Přesně můj případ, zvládli.

 

A co všechno jsem vyhodila? Skříně! Jednu z domu, věci se došli po vyřazení a přeorganizování do jiných. Pak jednu z balkona. Staré záruční listy, kabár, co j sem měla na sobě jen jednou, boty, co moc nenosím, opěrky pod ruce na gauč, jen zabíraj místo a ruce si i ně neopíráme, knihy! Tomu jsem nevěřila, že ještě nějaké vyřadím, už jsem je procházela nekolikrát. A vyřadila jsem jich. asi 40!  Dále návody od většiny věcí.. človek se prvně koukne na internet, no ne? A nože.. mám jeden oblíbený a pár zoubkatých k tomu jsem si teda nechala.  Ale nejvíc oblečení. A taky jsem přestěhovala nábytek v jednom pokoji.

 

Výsledek? Lépe se mi spí, lépe se mi žije, raději uklízím věci hned na své místo a při každém otevření skříně či nahlédnutí do poličky koukám ostřížím zrakem, zda nevyřadím ještě něco, co mi radost nedělá! A zda to něco udělá i s mým životem? Uvidíme smiley Každopádně radost mám už teď. Díky, Marie!


 

 

 

Co zprvu trpké zdá se...

Asi je to tím soundtrackem z Amélie, který právě posloucháme, se synem doma.. říkám si, že i já bych už dva dny před Vánoci mohla napsat nějaké přání do nového roku. Jsem v takové pohnuté náladě.  Bambin vydržel zdravej čtyři dny, pak mu zas vylezly nudle jak olgoj chorchoj… Předtím jsme byli doma 14 dní, týden byl ve školce a předtím v listopadu si zase střihl 14 dní doma.
 
Na začátku jeho nemoci mívám sobecky radost, že si ho užiju, přeci jen poměr pět dní práce a versus večer, který ani nejde pomalu započítat, pak dva dny s rodinou, byť kromě mě jednočlennou, není zcela uspokojivý. Takže začátek nemoce dobrý - co se týče společného času, po pár dnech, zpravidla sedmi, si začnu připadat jako asociál a když se mě po desátý ptá na to samý, tak po desátý neodpovídám to samý  s úsmevěm na rtech, spíš se dost mračím. 

Číst dál: Co zprvu trpké zdá se...

zlatá pravidla pro život

Nevymyslela jsem je já, ale australská podnikatelka Lorna Jane Clarskon. Pokud se nemýlím, byla zveřejněna na stránkách First Class. Já je našla uložené v počítači a tisknu si je a lepím na zeď laugh Leckterá už praktikuju, ale zde platí: čím víc, tím líp!

 

1) Vstávat o 15 minut dřív. „Umožňuje mi to, než vstanu, zklidnit myšlenky a utřídit si celý den. Jako bych si rozsvítila na bubáka, mám pak méně stresu.“

2) Zkusit opak. „Začala jsem na modelové situace reagovat jinak. Spor, při němž jsem vždy bouchla, jsem jednou vyřešila tichem a polknutím odpovědi. Jela jsem jinudy do práce. Dala si k obědu to, co bych si nikdy nedala. Začala objevovat jiné kuchyně. Na ničem nelpím, nic neodsuzuji, dokud to nezkusím. Změna stereotypů mi pomohla nalézat jiné a třeba lepší cesty. Přestala jsem si myslet, že můj životní směr je jediný. Umožnila jsem si zkrátka výběr.“

Číst dál: zlatá pravidla pro život

Všichni jsme pořád děti

Nevěřila jsem tomu. Myslela jsem si, že když dítě vyroste a je z něj dospělý, je to někdo jiný, jiný člověk. Tak jsem to měla nastavené, když jsem byla malá. 
 
A někdy po půlnoci v jednom nonstopáči, asi před pěti lety, jsme se bývalými kolegy bavili s paní, co vypadala jak Helena Steinmaslová. Sice byla tak o dvacet, třicet let starší, ale zabrousily jsme i na toto téma - jedno, kolik uplynulo od toho data vepsaného v občance, v jádru je každý ten malý Lukášek, Helenka, nebo Zuzanka. Jen má prostě o něco starší tělo. A někdo víc rozumu, někdo míň.

Peníze - mít či nemít?

Konečně i ke mně se dostala kniha „Muž, který žil bez peněz a přežil to.“ Do konce mi chybí pár stránek. Mark Boyle, Ir (miluju Irsko), se rozhodl, že bude rok žít bez peněz. Pořidil si karavan za odvoz, určil pravidla, co smí a  nesmí přijmout, odstěhoval se na ves kus za Bristolem, kde tou dobou žil, a hurá do toho. Proč? Zemi vyčerpáváme, plýtváme zdroji a myslíme si, že čím víc věcí budeme mít, tím jsme lepšími lidmi…

Během čtení mě však napadlo jedno moudro: „Ne – čím víc peněz máš, tím svobodnější jsi, ale čím míň peněz potřebuješ.. tím jsi svobodnější!“ Přiznám se, úplně bez peněz bych žít nechtěla. S mottem, že čas jsou peníze souhlasím. Než bych já vyrobila třeba skříň, asi by mě to stálo hodně času, který nejsem za tu skříň ochotna vyměnit. Samozřejmě jde koupit použitá či získat jen za odvoz.. Nebo chodit si pro každý doušek vody do studánky je obzvláště v Praze nemožné, i když ano, je tu i spousta pítek atp, ale na mytí nádobí… zkrátka určité náklady akceptuju. Ale dnešní doba je nastavená tak, abychom utráceli co nejvíc...

Číst dál: Peníze - mít či nemít?

Top