Maličkost mi změnila život

Když jsem se zase po půl roce dostala večer sama ven, kamarád mi říkal: „Člověče, to já jsem vždycky počítal s tím, že budu mít úplnou rodinu.“ To já milej zlatej taky, snad nikdo si neplánuje, že bude sám  s dítětem, jenže člověk míní, osud mění…

Jak vznikly motivační kartičky? K čemu motivují a proč? Na začátku byla jedna nešťastná holka a její kluk, její právě narozenej kluk. Jak se mají samoživitelky v Česku, asi tušíte. Ono i s partnerem a uplakaným miminkem si člověk někdy říká: Skončí to vůbec někdy? Vyspím se zas někdy déle, jak dvě, tři hodiny v kuse? A co bych dala za hodinu času jen a jen pro sebe!

 A když jste úplně sama, řešíte k tomu ještě, co když vám bude blbě, že nebudete moc vstát z postele, co když si zlomíte nohu, kdo se postará  o ten něžný drobeček? A bude na chleba? A na nájem? A na elektriku - vše z rodičáku? Prostě veškerá tíha všeho leží na vás.

Ani mně nebylo dvakrát do skoku, moje  miminko plakalo skoro pořád, co  jsem ho neměla v ruce. Kojit, přebalit, převléct poblinkané, kojit, houpat, na minutu si skočit do sprchy a zase nanovo, uspávala jsem ho i na sedmkrát.

 Mateřský radar zapnutý neustále, ať už spí dítě nebo vy, je to jedno, vypnout prostě nejde.

Občas  jsem se litovala, chtělo se mi brečet, ale na druhou stranu… neměnila bych! Došlo mi, že tento čas naprosté  vyčerpanosti, psychické i fyzické, je jen dočasný, že ve skutečnosti svítá naděje, že zase bude líp.  A  hlavně...co je všechna únava světa proti tomu, že to  dítě tu prostě je!

Taky se jmenuje  Teodor, boží dar.

 

Dobrodružství se žehličkou

Syn usínal první dva roky s prsem v puse, ale časem jsem se naučila nenápadně  odejít. V březnu 2013, když mu byl rok a půl, jsem dokonce mohla začít něco dělat - po nocích. A potichu. V jednopokojovém bytě si moc vyskakovat nemůžete. A co jsem začala dělat? Žehlit. Ne, ne oblečení, to by byl moc velký luxus, začala jsem žehlit“ voskové obrázky. (Jak tvořím?)

Žehlit se dalo potichu, pomalu, chvilku i déle, a hlavně to bylo a je vždycky obrovské dobrodružství, člověk neví, co se mu pod žehličkou objeví.

Chytlo mě to hned na poprvé: „To je super, to chci dělat...pořád!“, říkala jsem si. A tak když to šlo, tak jsem žehlila a žehlila. Když byl syn vzhůru a zrovna jsem nepadala na ústa nebo se nelitovala, podnikali jsme různé výlety, potkávali  s přáteli. Bylo to jak na houpačce, ale říkala jsem si, že raději bych byla pořád tak nějak v pohodě. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli tomu malému. Znáte to: šťastná matka, šťastné dítě.

Nejlepší by bylo připomínat si, co  mě drží nad vodou, mít to dobré neustále na očích. A pak už to byl jen krůček k tomu, aby vznikly motivační kartičky. Na jedné straně můj nažehlený obrázek, na druhé straně citát, který vás zvedá ode dna.

Toto je první kartička.

Hádejte, jakou možnost jsem si vybrala já?

Pryč s chmury, pryč se strachy, na to není čas, na to je život příliš krátký a krásný. Jsou chvíle, které člověka srazí na dno a může to být i kvůli tomu, že dítě mít nemůže, někdo mu zemře, nemá kde bydlet, pohádal se s někým blízkým, je nemocný, po rozchodu nebo jen zkrátka neví, kdo doopravdy je.

Ale  musíme...

Máte také těžké chvíle? Nechcete se utápět v pesimismu a hledáte řešení?

Stačí maličkost, kterou si dáte na oči a nezapomenete.

Vím, o čem mluvím.

Motivačních kartiček mám nyní 57 a reflektují rozmanité situace, kudy se vyvíjely mé životní peripetie. 

Každý si  zaručeněnajde "tu svou".

Top