Kde je to nebe?

Když měl syn období, že si všechno strkal do pusy a já jsem musela být neustále ve střehu, aby si tam – opět – nestrčil tužkovou baterku, nebo nějaký obdobný výborně tvarovaný předmět, co by zacpal dýchací trubici cobydup, byla jsem na návštěvě u kamarádky, co byla taky sama s chlapečkem. Ale starším. Ona klidně seděla u kafíčka, Maty si hrál, Teoušek si taky chtěl hrát, a to samozřejmě tak, že všechno nejdřív „ochutná“. Šperky ze šperkovnice, hračky větší i bohužel menší, prostě cokoliv.

Já jsem zase poskakovala okolo něj jako hlídací pes a skoro jsem si ani nepopovídala. Kamarádka se jen usmívala a pak řekla větu, která mi otevřela oči:

Neboj, však ono ho to jednou taky přejde.

Jezukrist ajo! To je fakt! Nebude trvat dlouho a taky se přestane snažit udávit čímkoliv a já si taky v klidu dám kafíčko a aspoň trošku vypnu! Bylo to jak balzám na mou utrápenou duši a na mé tělo taky.

Tento příklad zrovna nebyla taková bouře, i když na jednu stranu, taky šlo o život. A zažila jsem bouře i jiného rázu, vleklejší a vyčerpávající snad ještě víc, ale na ty snad ani vzpomínat nechci. Ať však jde o tu či onu bouři, když je člověk v ní, mívá pocity jako: „Tohle snad nikdy neskončí!“ nebo „Jestli tohle brzo neskončí, tak se asi zblázním!“ a je zkrátka zoufalý, nemoha dohlédnout na konec problému.

Jenže, milí zlatí, ono to jednou skončí. Dříve či později, ale ano. Ano, vím, někdy ten konec nemusí být na první pohled pěkný…ale nechci se pouštět do debat o osudovosti, o přijímání, o pokoře, o lekcích… takže to zjednoduším:

Po každé bouři se objeví čisté nebe!

PS: tu baterku si tam tenkrát nestrčil celou, do pusy, zavčas jsem přiskočila a vytáhla ji. 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top