A co když se to stane právě mně?

No, může, osobou se zdravotním postižením se člověk může stát během vteřiny.  Co teď? Nejprve se s novou situací člověk  musí vyrovnat psychicky. Pak má několik možností  - stane se invalidním důchodcem a bude si užívat svůj volný čas dle libosti, nebo se stane invalidním důchodcem a bude chtít - také dle libosti - nadále pracovat. Pravda, ne vždy to jde na stejné pozici, jako dřív, ale když se chce, nějaké řešení se vždycky najde.

Dvoje karty pro koučink a terapii jsem věnovala do katalogu Srdcerváčů. Co to je? Je to projekt, který podporuje osoby se zdravotním postižením a to zejména tam, kde od státu podpora chybí: při rozjezdu podnikání. Ale odborníci z Nadačního fondu na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP), který má Srdcerváče pod palcem, poradí i obecně se situací na trhu práce. Peníze získané prodejem věcí s katalogu jdou právě na tyto účely. 

Ale pozor, nemusíte být odborník z NFOZP, abyste se mohli podělit o své odborné zkušenosti! Zejména pro podporu v začátku podnikání, pro konzultace byznys plánů, je na světě katalog expertních dobrovolníků, kam se může přihlásit kdokoliv z veřejnosti, kdo má co říct. Počet hodin, které chcete zdravotně postiženým věnovat, si určujete vy sami.

Další možností jak pomoci, je, jak už jsem zmínila, věnování daru, zážitku, konzultace, služby, do katalogu srdcerváčů.  A  poslední věc?  Zeptala jsem se, ředitelky fondu Hanky Potměšilové, jak k postiženým přistupovat – jako ke každému jinému či v rukavičkách?

 

Jak se k postiženým chovat? Jako ke každému jinému?

Začnu pohledem do historie: po roce 1948 jsme začali postižené separovat a i ti, kdo měli šanci na vysoké či vyšší vzdělání, nedostali šanci studovat. Začínali pracovat ve družstvech invalidů nebo byla zodpovědnost o ně hozena na krk rodině. Přitom mohli dělat kvalifikovanou práci…

Na lidi s postižením jsme se proto začali koukat jako na někoho, kdo pobírá dávky a potřebuje nás. Neexistovalo třeba, že by paní učitelka svým žákům přiznala, že prodělala onkologickou léčbu a je po ablaci prsu. Tím vznikl propad ve vnímání toho, že lidi s postižením dokážou tvořit hodnoty, jsou běžnou součástí společnosti. Ředitelka NFOZP Hanka Potměšilová

Nevnímáme bohužel ani dnes jako normální věc, že by člověk, na kterém není na první pohled postižení vidět, toto nahlas přiznal. I proto si tento fakt spousta lidí raději nechá pro sebe, bojí se, aby nepřišli o práci. Kolegové nebo zaměstnavatel by se mohli začít ptát: Proč to vlastně říká? On chce méně pracovat? Chce na mě házet svojí práci nebo chce nějaké výhody?

Za to všechno může ten čtyřicetiletý výpadek. My se musíme pomalu ale jistě učit, že lidé se zdravotním postižením normálně studují, mohou dělat běžné profese, mohou to být lékaři, učitelé, a či policisté!

Jak se toho dá docílit?

Dokud nebude běžné říkat „jsem Jan Novák a mám to a to“ stejným způsobem, jako „jsem Jan Novák a bydlím v Praze“, tak nebudeme postižené vnímat jako rovnocenné. A to je velký problém. Lidi se zdravotním postižením se musí v životě ještě stále daleko více snažit dokázat, že svoji práci dělají dobře. To, co zdravému člověku promineme, protože si řekneme, že je lempl nebo se špatně vyspal, tak u člověka s postižením vnímáme jako daleko závažnější pracovní problém, často se díváme úhlem „on to nezvládl, protože je zdravotně postižený“. Na druhou stranu když to skutečně nezvládnul, nesmíme to omlouvat. Musíme dát zpětnou vazbu, aby se dokázal poučit a posunout. Nedělejme na trhu práce rozdíl mezi člověkem s postižením a zdravým. Rozlišujme lemply a poctivé pracanty. Ať už s postižením, či bez.

 

 

Tak co, kdo vyřadí Karty pro koučink a terapii z pozice naposledy darovaného dárku do katalogu Srdcerváčů? wink

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top