Konečně ten storytelling!

Nejdřív to vypadalo, jako největší legrace pod sluncem, ale když jsem se koukala na vypravěčku a na její trošičku lesklé oči, pochopila jsem, že pro storytelling si člověk vybírá to „své“ téma. A že přesto, že vymyslí sto a jedna vtípků a glos,  a to opravdu výborných, je to pro něj silný zážitek.

Monika Nevolová, která si Karty pro koučink a terapii pořídila už v loňském roce, psala, že karty používá na kurzech storytellingu. Chmm, to bude asi nějaké vyprávění příběhů, odvodila jsem si – logicky, že smiley Ale jaké? Kdo vypráví komu, jak a co, to jsem netušila.

Dále jsem se storytellingem setkala na konferenci  "ŽENY ŽENOU, muži můžou aneb Ženy ve veřejném prostoru", kterou pořádal můj oblíbený Spiralis s Moudrým podnikáním žen. Ve zkratce jsme si  na malém workshopu řekly co a jak, pár bodů vyprávění a hned jsme něco zkusily vytvořit. Tam šlo o naše osobní či podnikatelské příběhy.

A pak, do třetice všeho rozhodně dobrého,  osud tomu chtěl, že na valentýna před půl osmou jsem s dalšími asi 12 lidmi seděla v Hálkově 2, kde se na nás „chystali“ Slovosledi – což, jak jsem pochopila, je takové upovídané divadlo. I když divadlo? Spíše one man či woman show, která čerpá ze života vypravěče.  Takže žádná teorie storytelingu, jak jsem se domnívala, ale rovnou praxe. Rovnýma nohama do toho.. ač jen z pozice diváka.

První vyprávěla Bára Schneiderová. Dosud jsem ji znala jen z fotek a  z doslechu, tak jsem byla ráda, že mám konečně tu čest poznat ji osobně. A hlavně, hlavně si ji poslechnout.  Vyprávěla o snech, našich, vašich, svých.. ale nebylo to vyprávění ledakajé, Bára se usmívala i mračila, mluvila rukama, nohama, hlas vysoko i nízko.. zkrátka žili jsme v ten okamžik její příběh s ní.

Aha! Tak to je ten storytelling, říkala jsem si, prostě si něco vymyslím a zdramatizuju to – v dobrém slova smyslu. Ale pak přišla druhá povídající, Monika Hilebrandová, vedoucí centra Plechárna jako host -  jojo, ta, o které píšu v úvodu.  Z počátku to působilo jako komedie – také v dobrém slova smyslu, ale čím déle vyprávěla, bylo vidět, že si vybrala osobní téma. Které bere do určité míry s nadhledem, jako ostatně i další vypravěči, ale přeci jen byla cítit ta síla vyprávění, řekla bych i coming out, i když o sexuální orientaci nešlo. Zkrátka o vážných věcech nevážně.  

Pochopila jsem, že storytelling čerpá  prostě ze životních příběhů těch, kteří vypravují. Mluví o tom, co zažili, ne dvě věty a hotovo, ale dají si záležet na tom, aby příběh pobavil, dojal, zahrál na nějakou strunku. A na mé strunky hrál. Líbilo se mi to. Už se těším, až se stavím na semináři storytellingu Báry Schneiderové, kde se mimochodem také potkám se svými kartami wink

PS: a take se těším na pár řádek od Báry, jak se jí s kartami pracuje yes

PS 2: Možná jsem ten storytelling nepopsala úplně přesně...nijak jsem ho nestudovala... zatím! cheeky

 

Bára Schneiderová, foto: Dagmar Hájková

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top