Podrobnosti:

Zobrazeno: 677

Byl to porod! Ale konečně plním, co jsem slíbila: na mých stránkách - VLEVO NAHOŘE, ZÁLOŽKA E-BOOK - jsou informace ke stažení e-booku.

V tištěné podobě jej dostáváte s kartami pro koučink a terapii. Ale říkala jsem si - proč nenechat nahlédnout pod pokličku? 

Podrobnosti:

Zobrazeno: 935

Karty Zuzky Taucové používám na workshopech storytelling nebo taky živého vyprávění nesmírně ráda. Jejich abstraktní obrazy evokují různé nálady, vzpomínky a míň nebo víc konkrétní představy, které naprosto přirozeně pomáhají plynulému vzniku příběhu.

Mou oblíbenou techniku je tvorba improvizovaného příběhu na základě karet. Všichni účastníci semináře si vyberou jednu kartu podle toho, jak se jim líbí nebo na ně momentálně působí a utvoří dvojice. Ve dvojicích mají všichni číslo 1 nebo 2. Číslo 1 značí hrdinu, 2 zase prostředí. Oba účastníci workshopu se zamyslí, jakého hrdinu nebo prostředí pro ně znázorňuje karta a za jakého důvodu, vytvoří si jejich jednoduché profily (např. jaké vlastnosti má hrdina, jak vypadá, jaké má tajemství nebo jak vypadá prostředí, v jakém období se ocitáme, co je vidět na první pohled a co až při hlubším zkoumání apod…) a navzájem si je řeknou. Jakmile oba znají prostředí i hrdinu, začnou se střídat při vyprávění improvizovaného příběhu. Ten vypráví teď a tady od začátku až do konce a v závěru můžou zhodnotit, jak na ně vzájemně působily karty a jak se odrazila jejich nálada v příběhu. Takto vytvořený příběh už si pak žije vlastním životem a oba účastníci dílny ho mohou dál vyprávět.

Barbora Schneiderová, Spolek Storytelling

Podrobnosti:

Zobrazeno: 954

Když měl syn období, že si všechno strkal do pusy a já jsem musela být neustále ve střehu, aby si tam – opět – nestrčil tužkovou baterku, nebo nějaký obdobný výborně tvarovaný předmět, co by zacpal dýchací trubici cobydup, byla jsem na návštěvě u kamarádky, co byla taky sama s chlapečkem. Ale starším. Ona klidně seděla u kafíčka, Maty si hrál, Teoušek si taky chtěl hrát, a to samozřejmě tak, že všechno nejdřív „ochutná“. Šperky ze šperkovnice, hračky větší i bohužel menší, prostě cokoliv.

Já jsem zase poskakovala okolo něj jako hlídací pes a skoro jsem si ani nepopovídala. Kamarádka se jen usmívala a pak řekla větu, která mi otevřela oči:

Neboj, však ono ho to jednou taky přejde.

Jezukrist ajo! To je fakt! Nebude trvat dlouho a taky se přestane snažit udávit čímkoliv a já si taky v klidu dám kafíčko a aspoň trošku vypnu! Bylo to jak balzám na mou utrápenou duši a na mé tělo taky.

Tento příklad zrovna nebyla taková bouře, i když na jednu stranu, taky šlo o život. A zažila jsem bouře i jiného rázu, vleklejší a vyčerpávající snad ještě víc, ale na ty snad ani vzpomínat nechci. Ať však jde o tu či onu bouři, když je člověk v ní, mívá pocity jako: „Tohle snad nikdy neskončí!“ nebo „Jestli tohle brzo neskončí, tak se asi zblázním!“ a je zkrátka zoufalý, nemoha dohlédnout na konec problému.

Jenže, milí zlatí, ono to jednou skončí. Dříve či později, ale ano. Ano, vím, někdy ten konec nemusí být na první pohled pěkný…ale nechci se pouštět do debat o osudovosti, o přijímání, o pokoře, o lekcích… takže to zjednoduším:

Po každé bouři se objeví čisté nebe!

PS: tu baterku si tam tenkrát nestrčil celou, do pusy, zavčas jsem přiskočila a vytáhla ji. 

Podrobnosti:

Zobrazeno: 1824

Podrobnosti:

Zobrazeno: 1292

Stává se vám někdy, že slyšíte jednu větu zrovna v tu chvíli, kdy jste ji potřebovali slyšet? Ať už ji řekl kdokoliv.. váš přítel, někdo náhodný na ulici nebo hlasatel v rádiu? Mně ano. Kdo chce jít tomu štěstíčku naproti, jak se tak říká, mám pro něj jeden tip: projekt Zdenčin pokec.

A kdo je Zdena? Už jste o ní slyšeli: je to jedna z „kmoter"  Karet pro koučink a terapii, Zdenka Tomaidesová, která přispěla svými zkušenostmi do knížky, která ke kartám patří.  V druhé části rozhovoru se proto podíváme i na karty! 

Co to vlastně je ten pokec a jak vznikl?

Zdencinpokec.cz je neformální povídání - jde o audiorozhovory, ve kterých chci představit úspěšné lidi, společně s nimi objevovat kouzlo jejich úspěchu, zjistit jejich strategie, jak se vypořádali s pády, představit jejich vášně a talenty. Úspěch znamená pro každého něco jiného - pro někoho podnikatelský, pro druhého to, že může cestovat s rodinou a zároveň pracovat. Chtěla bych hýbat lidmi/posluchači, aby viděli, že všechno je možné, jenom to chce chtít a jít si zatím. Výhodou podcastů je to, že je lze poslouchat odkudkoliv.

Jsou všichni z pokecu vaši známí? Nebo oslovujete i inspirativní lidi bez osobní známosti?

Ano, někoho znám osobně - kamarádi, klienti a s někým jsem se seznámila na nějaké akci a někoho jsem cíleně oslovila, protože mě zaujal, co dělá, nebo jaký má projekt.

Kdo z nich vás nejvíc překvapil? A čím?

Těžko říct jen jednoho. Nadchla mě Ivana Cikánková se svým restartem a množstvím nové energie, pak pro mě pocta a skvělá zábava s Ivou Pekárkovou, spisovatelkou, a nakonec rozhovor se stand - up komikem - nevěděla jsem, co mě čeká a jaký bude, i když už jsme spolu předtím krátce mluvili. Humor miluji a myslím, že je zapotřebí a ne každý má pro něj smysl, tak asi proto. Překvapilo mě, kolik z toho, co učím v rámci o NLP/práce s emoční inteligencí využívá pro svůj rozvoj hledání úspěšných strategií pro vystoupení, jak dovedl mluvit a pracovat s FLOW atd.

Vzpomenete si, které ty věty vám nejvíce utkvěly v paměti?

Kdo chce víc, nemá nic - to řekl Jiří Stejskal z Jordis. Moc se mi to líbilo. Je to o tom, že peníze a postavení nepřinášejí vždy štěstí a pak, že je dobré i v době růstu firmy a úspěchu si držet nadhled a odstup. Pak mi utkvělo, jak vzniká dost často konkurenční výhoda - propojení dvou nesouvisejících oborů např. IT a potřeba, kterou nikdo zatím neřešil např. Linda Vaňková Cliché shoes.  Moje poznání po několika hovorech si můžete poslechnout zde.

Na koho se můžeme těšit do budoucna?

Hledám lidí z různých oborů, aby to bylo hodně různorodé. Chystám rozhovor se spisovatelkou, která hodně cestovala po Africe, a pak profese, které na veřejnosti nejsou tolik známé, ráda bych udělala rozhovor i s youtuberem. Hodně mě oslovují příběhy lidí, kteří měli úrazy a přesto jsou stále aktivní a pomáhají druhým lidem.

A teď ke kartám...už jim bude skoro rok.. dokáží vás stále něčím překvapit? Co reakce vašich klientů, bojí se jich někdo? :)

Žasnu nad lidskou tvořivostí než nad kartami, jak každý vidí a vnímá je někdy podobně, někdy úplně rozdílně. Karty používám na začátku školení nebo na konci. Podobně je to i s koučováním. Výborně slouží v začátcích na seznamování, rozmluvení či jakási inspirace ke konci kurzu či koučování.

Zažila jste  s nimi nějaký dojemný okamžik?

Naposledy mě překvapil klient, který mi říká toto si musím ofotit, budu o tom přemýšlet dál. To je super

Podrobnosti:

Zobrazeno: 1179

No, může, osobou se zdravotním postižením se člověk může stát během vteřiny.  Co teď? Nejprve se s novou situací člověk  musí vyrovnat psychicky. Pak má několik možností  - stane se invalidním důchodcem a bude si užívat svůj volný čas dle libosti, nebo se stane invalidním důchodcem a bude chtít - také dle libosti - nadále pracovat. Pravda, ne vždy to jde na stejné pozici, jako dřív, ale když se chce, nějaké řešení se vždycky najde.

Dvoje karty pro koučink a terapii jsem věnovala do katalogu Srdcerváčů. Co to je? Je to projekt, který podporuje osoby se zdravotním postižením a to zejména tam, kde od státu podpora chybí: při rozjezdu podnikání. Ale odborníci z Nadačního fondu na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP), který má Srdcerváče pod palcem, poradí i obecně se situací na trhu práce. Peníze získané prodejem věcí s katalogu jdou právě na tyto účely. 

Ale pozor, nemusíte být odborník z NFOZP, abyste se mohli podělit o své odborné zkušenosti! Zejména pro podporu v začátku podnikání, pro konzultace byznys plánů, je na světě katalog expertních dobrovolníků, kam se může přihlásit kdokoliv z veřejnosti, kdo má co říct. Počet hodin, které chcete zdravotně postiženým věnovat, si určujete vy sami.

Další možností jak pomoci, je, jak už jsem zmínila, věnování daru, zážitku, konzultace, služby, do katalogu srdcerváčů.  A  poslední věc?  Zeptala jsem se, ředitelky fondu Hanky Potměšilové, jak k postiženým přistupovat – jako ke každému jinému či v rukavičkách?

Jak se k postiženým chovat? Jako ke každému jinému?

Začnu pohledem do historie: po roce 1948 jsme začali postižené separovat a i ti, kdo měli šanci na vysoké či vyšší vzdělání, nedostali šanci studovat. Začínali pracovat ve družstvech invalidů nebo byla zodpovědnost o ně hozena na krk rodině. Přitom mohli dělat kvalifikovanou práci…

Na lidi s postižením jsme se proto začali koukat jako na někoho, kdo pobírá dávky a potřebuje nás. Neexistovalo třeba, že by paní učitelka svým žákům přiznala, že prodělala onkologickou léčbu a je po ablaci prsu. Tím vznikl propad ve vnímání toho, že lidi s postižením dokážou tvořit hodnoty, jsou běžnou součástí společnosti. 

Nevnímáme bohužel ani dnes jako normální věc, že by člověk, na kterém není na první pohled postižení vidět, toto nahlas přiznal. I proto si tento fakt spousta lidí raději nechá pro sebe, bojí se, aby nepřišli o práci. Kolegové nebo zaměstnavatel by se mohli začít ptát: Proč to vlastně říká? On chce méně pracovat? Chce na mě házet svojí práci nebo chce nějaké výhody?

Za to všechno může ten čtyřicetiletý výpadek. My se musíme pomalu ale jistě učit, že lidé se zdravotním postižením normálně studují, mohou dělat běžné profese, mohou to být lékaři, učitelé, a či policisté!

Jak se toho dá docílit?

Dokud nebude běžné říkat „jsem Jan Novák a mám to a to“ stejným způsobem, jako „jsem Jan Novák a bydlím v Praze“, tak nebudeme postižené vnímat jako rovnocenné. A to je velký problém. Lidi se zdravotním postižením se musí v životě ještě stále daleko více snažit dokázat, že svoji práci dělají dobře. To, co zdravému člověku promineme, protože si řekneme, že je lempl nebo se špatně vyspal, tak u člověka s postižením vnímáme jako daleko závažnější pracovní problém, často se díváme úhlem „on to nezvládl, protože je zdravotně postižený“. Na druhou stranu když to skutečně nezvládnul, nesmíme to omlouvat. Musíme dát zpětnou vazbu, aby se dokázal poučit a posunout. Nedělejme na trhu práce rozdíl mezi člověkem s postižením a zdravým. Rozlišujme lemply a poctivé pracanty. Ať už s postižením, či bez.

Tak co, kdo vyřadí Karty pro koučink a terapii z pozice naposledy darovaného dárku do katalogu Srdcerváčů?