Šuby duby Amerikááá...Jak jsme nejely

Zobrazeno: 2243

Ač mi jako děcku přišla Austrálie či Amerika jako nedosažitelná destinace…a nebylo to myslím dané jen režimem, jednoho krásného dne roku 2003 jsem sedla na éro a vydala se tam. S Verčou a Míšou. Na léto. Vail byl nááádherný! Víc než pohory mám radši podpatky, ale i tak mě prostě svými třiapůltisícovými horami nadchl.

Příhoda však není o horách, ale o silnici. Kamarád Bruce nám, ubohým českým  děvčatům, půjčil káru. Automat, jak jinak, v juesej. A to  mi přišlo celkem fajn, akorát jsem neměla řidičák, inu rozhodla jsem se, že pojedeme asi 60 -90mil někam a tam si ho udělám. Vyjely jsme, Verča za volantem, já vedle. Ale ouha. Třicet mil po Innerstate 70, pár metrů za exitem, nám autíčko přestalo jet. Vystoupily jsme a lomily rukama. Toho si naštěstí všiml kolemjedoucí indián a na kárku se nám mrkl. Nelíbila se mu ta zelená tektutina, co z něj tekla. Vzpomněly jsme si, že vlastně pod autem bylo něco už u domu, na parkovišti.  Indián nám tuším nalil něco do... chladiče? A řekl, ať to zkusíme za půl hoďky znovu. Nic. Dalším andělem byla Hillary z Utahu, ta nezkoušela dělat hrdinku, ale vzala nás svým autem do dalšího městčka, či vísky. Eaglu.

Hledaly jsme opraváře, ale místo toho nás našli zuřivý reportéři nevim odkud a ptali se, co si myslíme o tom, že Kobe Bryantovi přišla nějaká náruživá fanynka ukázat na hotel svoje míče i koš…když je ženatej. Řekly jsme, že hledáme autoopravnu! Co nám je po nějakým americkým skandálu, náš skandál byl na prvním místě.

A našly jsme! Udaly jsme polohu auta s přesností na 30 mil, odhad vzdálenosti nikdy nepatřil mezi moje silné stránky..a čekaly, než ho najdou, přivezou a opraví. No, chvíli to trvalo, ale našli, přivezli a neopravili. Prej něco vážnýho s motorem. Chtěli po nás 110 dolarů, ale bohužel jsme měly u sebe 107,páč za tři jsem si před chvíli koupila oříšky, ale dobrý, hlavu nám neutrhly a vyrazily jsme dom, bez autíčka, s prázdnou šrajtoflí. Na cestu jsme naštěstí mohly vybrat v bankáči.

Ve Vailu jsme bydlely  u dálnice, přes kterou se, překvapivě, nemělo přecházet, I když I to jsme si občas lajsly. Takový ty americký náklaďáky, který snad znáte z filmu Hřbitov domácích zviřátek, byly vidět z daleka. Když jsme se vracely z výletu, řekly jsme si, že vystoupíme na druhé straně silnice, oproti našemu bydlišti a přeběhnem, ať už jsme doma. Jenže bus tam nezastavil, no tak  jsme holt vystoupily až na další zastávce, na autobusáku. Tam jsme skočily na další bus zpět, co nás vyhodí hned u baráčku na správně straně a těšily jsme se do sprchy, byly jsme vorvaný.  Ale jejdanenky, bus  sice zastavil na příští zastávce, bohužel to bylo až ve vesnici, kterou jsme projely asi před půl hodinou. V  Avonu.

To už se nedalo dělat nic jinýho, než se smát…a dát si kafe a počkat na autobus zpět.

Přijely jsme bez auta, bez peněz, ale zato s pěknou veselou příhodou, a to se cení! wink

PS: fotky jsou selfies! Na samospoušť!