Šuby duby Amerikááá...Jak jsme nejely

Ač mi jako děcku přišla Austrálie či Amerika jako nedosažitelná destinace…a nebylo to myslím dané jen režimem, jednoho krásného dne roku 2003 jsem sedla na éro a vydala se tam. S Verčou a Míšou. Na léto. Vail byl nááádherný! Víc než pohory mám radši podpatky, ale i tak mě prostě svými třiapůltisícovými horami nadchl.

Příhoda však není o horách, ale o silnici. Kamarád Bruce nám, ubohým českým  děvčatům, půjčil káru. Automat, jak jinak, v juesej. A to  mi přišlo celkem fajn, akorát jsem neměla řidičák, inu rozhodla jsem se, že pojedeme asi 60 -90mil někam a tam si ho udělám. Vyjely jsme, Verča za volantem, já vedle. Ale ouha. Třicet mil po Innerstate 70, pár metrů za exitem, nám autíčko přestalo jet. Vystoupily jsme a lomily rukama. Toho si naštěstí všiml kolemjedoucí indián a na kárku se nám mrkl. Nelíbila se mu ta zelená tektutina, co z něj tekla. Vzpomněly jsme si, že vlastně pod autem bylo něco už u domu, na parkovišti.  Indián nám tuším nalil něco do... chladiče? A řekl, ať to zkusíme za půl hoďky znovu. Nic. Dalším andělem byla Hillary z Utahu, ta nezkoušela dělat hrdinku, ale vzala nás svým autem do dalšího městčka, či vísky. Eaglu.

Hledaly jsme opraváře, ale místo toho nás našli zuřivý reportéři nevim odkud a ptali se, co si myslíme o tom, že Kobe Bryantovi přišla nějaká náruživá fanynka ukázat na hotel svoje míče i koš…když je ženatej. Řekly jsme, že hledáme autoopravnu! Co nám je po nějakým americkým skandálu, náš skandál byl na prvním místě.

A našly jsme! Udaly jsme polohu auta s přesností na 30 mil, odhad vzdálenosti nikdy nepatřil mezi moje silné stránky..a čekaly, než ho najdou, přivezou a opraví. No, chvíli to trvalo, ale našli, přivezli a neopravili. Prej něco vážnýho s motorem. Chtěli po nás 110 dolarů, ale bohužel jsme měly u sebe 107,páč za tři jsem si před chvíli koupila oříšky, ale dobrý, hlavu nám neutrhly a vyrazily jsme dom, bez autíčka, s prázdnou šrajtoflí. Na cestu jsme naštěstí mohly vybrat v bankáči.

Ve Vailu jsme bydlely  u dálnice, přes kterou se, překvapivě, nemělo přecházet, I když I to jsme si občas lajsly. Takový ty americký náklaďáky, který snad znáte z filmu Hřbitov domácích zviřátek, byly vidět z daleka. Když jsme se vracely z výletu, řekly jsme si, že vystoupíme na druhé straně silnice, oproti našemu bydlišti a přeběhnem, ať už jsme doma. Jenže bus tam nezastavil, no tak  jsme holt vystoupily až na další zastávce, na autobusáku. Tam jsme skočily na další bus zpět, co nás vyhodí hned u baráčku na správně straně a těšily jsme se do sprchy, byly jsme vorvaný.  Ale jejdanenky, bus  sice zastavil na příští zastávce, bohužel to bylo až ve vesnici, kterou jsme projely asi před půl hodinou. V  Avonu.

To už se nedalo dělat nic jinýho, než se smát…a dát si kafe a počkat na autobus zpět.

Přijely jsme bez auta, bez peněz, ale zato s pěknou veselou příhodou, a to se cení! wink

PS: fotky jsou selfies! Na samospoušť!

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Top