Konečně ta tantra a Josef Kajetán Tyl

Můj milý deníčku,

synek je ve školce v přírodě, já mám volné večery a dnes ve čtyři odpoledne jsem se rozhodla, že ten dnešní strávím na kurzu „úvod do tantry“. Mám doma knížku „Tantra ve městě",  mám kamarádku, které se říká Tantra, ale tím mé setkání s tantrou končilo. Respektive ani nezačalo.

Trochu jsem se bála, že tam budem dělat nějaké prasárničky, na ty hromadné se  - zatím – necítím. Ale dobrý, sice bych asi ještě pořádně nedovedla vysvětlit, co tantra je, ale večer se mi líbil. Byl totiž o pohybu. A já se hejbu ráda, zejména do rytmu. Po krátkém povídání jsme si zkusili práci ve dvojicích, kdy jedem lehce tlačil rukama do rukou, trupu a těla toho druhého, poté vyvíjel tlaky na kolena a nakonec vytáhl hlavu z krku. Jen o kousek.

A ty pocity? Naprosto boží! Člověk má pocit, že se usadil v těle, že jeho mysl spočívá v jeho hrudi a že se rozpíná. Měla jsem i intenzivní pocit, že mi zmizel krk a mezi tělem a hlavou se rozlila rovnoměrně tekutina, která z nich udělala jedno, jedno celistvé tělo. A to vše prosím pěkně jen díky těm tlakům a pohybům, jako WOW! Kdo nevěří, tomu to ukážu na vlastní kůži. Nebo lektor.  Sice není tak sexy jako Sóren aka Janu, u kterého jsem  v Maitrei byla minule, ale… umí.

A co s tím má společného Josef Kajetán Tyl? Při cestě dom mrknu do mobilu na facebook a kamarádka  shání někoho, kdo se vyzná v ještěrkách. Vzpomněla jsem si na knížku, co jsem četla dnes ráno ve vaně a nahlas jsem se smála na celou koupelnu. Tomuhle:

….Jednoho večera (v hotelu) jsme zjistili, že na nás zírá asi třiceticentimetrová ještěrka. …

Přítel Štěpán, který byl  s námi, rozhodl, že musí zalarmovat recepci. …

Jakmile v pokoji objevili původce našeho zděšení, nehnuli ani brvou a chytli zvíře do připravené nádoby. Květě to najednou přišlo líto, protože po dvacetiminutovém rozhovoru měla pocit, že se s ještěrkou skamarádila, a začala volat: „Neubližujte jí, myj sme přátelé! Jsem navíc buddhistka, věřím na reinkarnaci –je dost dobře možné, že to byl Josef Kajetán Tyl!“

Byla to první knížka o Květě Fialové, co jsem četla, (Pod křídly andělů) a rozhodně ne poslední. Ta ženská je boží! Stejně jako ta tantra smiley Takže… dnes byl prima den!

Moje! Moje! Moje!

Chci napsat pohádky! Knihu pohádek a nebo veselých příběhů pro děti. Nebo něco mezitím smiley

 

Zatím mám napsaný úvod, pár vět a dnes jsem stvořila jeden celý příběh! Jak se vám líbí? - vážně, budu ráda za reakce heart

Vládce moří

 Jednoho krásného dne se Bambin s maminkou  vypravili na dovolenou. Na velikou dovolenou, na kterou  letěli opravdickým letadlem! Páne jo! To bylo radosti, letadla znal Bambinek jen z obrázků či z pohádek a teď sám nastupoval do jednoho z nich! Protože byl ještě malý, seděl mamince na klíně. A koukal z okna zem a ta byla  menší a menší, jak se letadlo vznášelo, až zmizela úplně a viděl už jen mraky. Letěli vzduchem jako pták! Tedy, jako trošku větší pták. To byla krása! Bambinovi se to moc líbilo!

Na dovolené se ubytovali v hotelu u moře. A tu na Bambina sedlo asi nějaké přímořské zlobítko: o všem tvrdil, že je to jeho! „Moje maminta, moje moje moje!“ křičel a ukazoval na maminku. To ještě nikomu nevadilo, maminka byla opravdu Bambinova. Ale představte si, co se stalo, když Bambin poprvé v životě vstoupil do moře . Maminka ho pustila jen na kraj, aby ho neodnesly mořské vlny . Udělal krok, dva, voda mu sahala po kolena a  začal křičet: Moje! Moje! Moje!  A to už bylo horší. Všichni paní, pánové i děti, co se v moři koupali, se polekali.  Bambin pokračoval: moje! Moje! Moje! Všichni ven!“  A  tak utíkali! Mysleli si, že přišel pán všech moří a že by se jim mohlo stát něco tuze zlého, kdyby ho neposlechli. Bambin byl spokojený, zato maminka lomila rukama a lákala ho na břeh do vyhřátého písku. „Bambine, pojď na píseček! Už jsi celý modrý zimou! Pojď se zahřát!“  Ale Bambin nic. Modrý opravdu byl, vládnutí celému obrovskému moři se mu tak zalíbilo, že zapomněl vylézt z toho svého vodního  království. „Bambinku, pojď se podívat na mušličky, můžeme si s nimi hrát,“ zkoušela to dál maminka. Ale ani to Bambina, vládce moří, nepřesvědčilo a pořád křičel „moje! Moje! Moje!“ a koukal se na zástupy lidí, kteří by rádi nohu ve slané vodě smočili, ale strach jim nedovolil. Tísnili se na břehu okolo celého moře!  Jeden vedle druhého. Tu  maminka sklopila smutně hlavu a přitom něco spatřila... „Že mě to hned nenapadlo!“, bouchla se maminka do čela a medovým hláskem spustila na vládce moří: „Bambine, pojď si na prsíčko! Pojď si na mlíčko!“ a v tom mžiku  byl Bambin přisátej a tak nemohl křičet moje moje moje a všichni lidi, co se tlačili na  mořském břehu zvesela naskákali do moře, už jim bylo děsný vedro a potili se jak vrata od chlíva! A moc pěkně to cákalo, takových skokanů najendnou.  A Bambin? Ten si nacvekl bříško, zavřel oči a nechal si zdát něco moc pěkného, asi o moři plném mléka. 

Na zumbu v žabkách

“Tyvole, co to je za šílenou paní, nejen, že půlku cviků nestíhá a na druhou polovinu se vrtí dvakrát tolik, co ostatní, ale ještě má na noze žabky! Na zumbu…“ To si mohly říkat ženy a dívky, které včera absolvovaly lekci zumby - se mnou  - o mně.

Nejprve jsem myslela, že jako náhradu za zmeškanou lekci scénického tance si dám tanec orientální, ale holky maj příští tejden vystoupení a jistě budou pilovat, tak jsem šla – neplánovaně – na zumbu. V žabkách. A na konci běhu, takže jsem opravdu dost věcí, které tam od února trénovaly, nestíhala. Ale bokama vrtět, to by mně nejen díky  7 letům latinskoamerických tanců třikrát týdně šlo  yesTak jsem vrtěla, skákala, prdlila (nemám ráda todle slovo, protože je prdlý, ale prdlila jsem) a bylo to fajn!

Jé jak já bych si dala tu latinu! Třeba až Bambině o chlup vyroste..třeba s ním, nebo s někým jiným. Ale co, než se tak stane, musím se hejbat, chci se hejbat! Je to jako se sexem, čověk jednou začne a pak už nemůže skončit, že?

Takže hurá na další náhradní lekce, regulerní lekci, na brusle, do lesa, kam to jen v rámci možností pujde! A proč to píšu? No prostě mám radost, a to  i přesto, že mám sedřený prsty od žabek wink

Šuby duby Amerikááá...Jak jsme nejely

Ač mi jako děcku přišla Austrálie či Amerika jako nedosažitelná destinace…a nebylo to myslím dané jen režimem, jednoho krásného dne roku 2003 jsem sedla na éro a vydala se tam. S Verčou a Míšou. Na léto. Vail byl nááádherný! Víc než pohory mám radši podpatky, ale i tak mě prostě svými třiapůltisícovými horami nadchl.

Příhoda však není o horách, ale o silnici. Kamarád Bruce nám, ubohým českým  děvčatům, půjčil káru. Automat, jak jinak, v juesej. A to  mi přišlo celkem fajn, akorát jsem neměla řidičák, inu rozhodla jsem se, že pojedeme asi 60 -90mil někam a tam si ho udělám. Vyjely jsme, Verča za volantem, já vedle. Ale ouha. Třicet mil po Innerstate 70, pár metrů za exitem, nám autíčko přestalo jet. Vystoupily jsme a lomily rukama. Toho si naštěstí všiml kolemjedoucí indián a na kárku se nám mrkl. Nelíbila se mu ta zelená tektutina, co z něj tekla. Vzpomněly jsme si, že vlastně pod autem bylo něco už u domu, na parkovišti.  Indián nám tuším nalil něco do... chladiče? A řekl, ať to zkusíme za půl hoďky znovu. Nic. Dalším andělem byla Hillary z Utahu, ta nezkoušela dělat hrdinku, ale vzala nás svým autem do dalšího městčka, či vísky. Eaglu.

Hledaly jsme opraváře, ale místo toho nás našli zuřivý reportéři nevim odkud a ptali se, co si myslíme o tom, že Kobe Bryantovi přišla nějaká náruživá fanynka ukázat na hotel svoje míče i koš…když je ženatej. Řekly jsme, že hledáme autoopravnu! Co nám je po nějakým americkým skandálu, náš skandál byl na prvním místě.

A našly jsme! Udaly jsme polohu auta s přesností na 30 mil, odhad vzdálenosti nikdy nepatřil mezi moje silné stránky..a čekaly, než ho najdou, přivezou a opraví. No, chvíli to trvalo, ale našli, přivezli a neopravili. Prej něco vážnýho s motorem. Chtěli po nás 110 dolarů, ale bohužel jsme měly u sebe 107,páč za tři jsem si před chvíli koupila oříšky, ale dobrý, hlavu nám neutrhly a vyrazily jsme dom, bez autíčka, s prázdnou šrajtoflí. Na cestu jsme naštěstí mohly vybrat v bankáči.

Ve Vailu jsme bydlely  u dálnice, přes kterou se, překvapivě, nemělo přecházet, I když I to jsme si občas lajsly. Takový ty americký náklaďáky, který snad znáte z filmu Hřbitov domácích zviřátek, byly vidět z daleka. Když jsme se vracely z výletu, řekly jsme si, že vystoupíme na druhé straně silnice, oproti našemu bydlišti a přeběhnem, ať už jsme doma. Jenže bus tam nezastavil, no tak  jsme holt vystoupily až na další zastávce, na autobusáku. Tam jsme skočily na další bus zpět, co nás vyhodí hned u baráčku na správně straně a těšily jsme se do sprchy, byly jsme vorvaný.  Ale jejdanenky, bus  sice zastavil na příští zastávce, bohužel to bylo až ve vesnici, kterou jsme projely asi před půl hodinou. V  Avonu.

To už se nedalo dělat nic jinýho, než se smát…a dát si kafe a počkat na autobus zpět.

Přijely jsme bez auta, bez peněz, ale zato s pěknou veselou příhodou, a to se cení! wink

PS: fotky jsou selfies! Na samospoušť!

Bulharský prachy jsou levy

Hurá hurá hurá! Letíme k moři! Poprvé! Jak syn, tak já. Pro začátek jsme vybrali Primorsko v Bulharsku. Paní z cestovky se bohužel spletla, neodlétali jsme ve 12:20, ale v 5:20, paráda, takže to abychom byli na letišti o půl 4 ráno. Nejprve jsem chtěla jet nočním busem, ale přeci jen cesta noční MHD ve složení já, syn, kočárek, velký kufr, malý kufr a kabelka, by mohla být ve finale dobrodružnější, než celý výlet na balkán, tak jsme raději jeli taxíkem. Naštěstí nebydlíme moc daleko a cenu jsem si zjistila předem, takže jsem neplatila víc jak za letenku. Uf.

Číst dál: Bulharský prachy jsou levy

Top