Dej mi dejmy!

„Dej mi, dej mi!“ můj syn se nezdráhá říct si o to, co chce. Ale už ví, že dejmy jsou v komíně a říct se dá i hezčeji. Anebo vůbec – to je neřest dospělých, zejména žen, řekla bych.

Synovi – když mám – dám. Dávání mi dělá radost, zajímá mě.

V červnu jsem byla přednášce o dávání -  nejen těch fyzických věcí, a to sice v Innate. Přednášela Iva Skřítecká. Napsala jsem si jen pár poznámek:

  • Dávání bezpodmínečné lásky
  • Každý se chová jak nejlíp může
  • Všechno si zasloužíte 1000x víc, než si dovedete představit
  • V toku – bez překážek
  • Boha + tství
  • Zkusit se více otevřít -  nejen materiálně.

A k čemu jsem dospěla?

Nejlepší však je začít s dáváním u sebe. Protože:

Jak uvnitř, tak navenek.

A tak jsem začla: pečuju o tělo (v rámci možností), občas si koupím něco pěkného na sebe, občas i pro sebe, z nefyzických věcí – dopřávám si zábavu i oddych – ano, také v rámci možností, ale lepší trochu, než vůbec.

A pak také dovolím, abych byla obdarována, vytěsnila jsem pocit, že bych si to snad nemusela zasloužit! Fujky!crying

Mno, a ono jak jsem na sebe hodná, je na mě hodný i svět! Ano, musela jsem pro to něco udělat, třeba se zúčastnit soutěže… ale tak proč ne, že wink

“Bez činu zůstává i nejkrásnější myšlenka bezcennou.“

Mahatma Gandi

A co mi přišlo vesmírnou poštou?.)

  • od tety v jeslích jsme dostali čtvery nošené, ale jako nové boty 
  •  vyhrála jsem kosmetický balíček (chtěla jsem vyhrát auto, ale dobře… děkujiwink
  •  vyhrála jsem soutěž o fotografování ve stylu retro – jupííí
  • v červnu jsem byla mezi pěti oceněnými asi z 80 žen, co se účastnily projektu Ženy umí podnikat
  • soutěž „selfíkama proti šedi“ -  vyhrála jsem knihu
  • v kině jsem vyhrála eletronické časopisy
  • po sto letech jsem si koupila stírací los, stál 50 Kč, vyhrála jsem 100 Kč
  • v oboře jsem zabořila ruce do písku se slovy "To je krásnej píseček" a v ruce mi zůstala dvacetikoruna... yes

a pak ty ostatní „věci“…

  •  fajn chvíle se synem
  • mám krásnej výhled z okna, hlavně navečír je to nebe ú-žas-ný
  • i krátká dojetí na různých akcích atakdále atakdále

 

Tak že by totok byl ten tok?surpriseenlightenedyes

Možná vás napadlo, zda jsem používala takové ty návody „jak si přát“ atp. Tato problematika mě taky zajímá…proto zaznamenávám pocity, činy, tahy…a výsledky. Ale o tom zas někdy příště wink



Prohrábnout se uvnitř

...to jsem měla v plánu asi dva měsíce. A když jsem dostala v Brandýse ocenění za tvorbu minulou, ale nové obrázky jsem stále vyhazovala do koše, protože se mi nelíbily, řekla jsem si, že je nejvyšší čas. Nejvyšší čas navštívit Marušku (Tara Merlin) a dát si s ní dvouhodinovou individuální konzultaci a trošku se pohrabat v tom, co je pod povrchem, v podvědomí.

Maruška mrkla na to, co mě trápí a  co jí přicházelo…nepřekvapivě…sedělo.

( přicházet - znamená prostě napadlo, přes napojení na vyšší já, na průvodce, univerzum atp.).

Téma 1: obrázky

Vytvořila jsem si blok, že musím bejt ještě lepší, prostě nejlepší a všechny obrázky musí být nejlepší. 

Tlačila jsem na sebe. Bloky jsem si neměla zapisovat, abych je neposilovala, tak lovím v paměti a slibuju, že je ihned zapomínám. Co však nezapomenu a napíšu si barevným fixem na papír a vylepím v pokoji, je.

„Jsem vděčná za schopnosti, kterých se mi dostává od Boha, za vedení.“

„Mám důvěru v sama sebe a ve své vnitřní vedení“

Téma 2: vztahy

Marušce přišel poutník. Abych měla spokojený vztah s mužem, musí přijít ještě nějaké uvědomění. Ještě není čas. Souhlasím, lepší dozrát  a nekazit to, kdo si počká, ten se dočká. Taky si mám uvědomit, co jsou kvality, které bych uvítala u svého protějšku a zda je mám taky. Vtipná jsem, chytrá taky..takže pohoda smiley ale jasně, klidně toho najdu víc.

Blok, co jsem si nesla asi z dětství, je, že o chlapa se člověk musí akorát tak starat, že je to starost navíc. Asi je to dáno tím, že v mém okolí jsem viděla, že pro muže jsou přednější koníčky a kamarádi, ne jeho žena či děti. Ale chápu, každý má svou cestu. Chápu vědomě, podvědomě..no, občas i vědomě.. posuzuju a soudím.

"Než někoho odsoudíš, obuj si jeho boty a přejdi jeho cestu, přejdi jeho minulost, okus jeho slzy, zažij jeho bolest, radost, přejdi roky, kterými prošel on, klopýtni na každém kameni, na kterém klopýtl. Za každým klopýtnutím vstaň a jdi dál tak, jak to udělal on. A až potom můžeš chování druhých soudit a tvrdit, že někoho znáš. Ano, nesuď člověka, dokud se neprojdeš v jeho botách... až pak zjistíš, kde tlačí..."

Jasně, no, tak neznám životní osudy zadaných kamarádů, ale i tak, když mi přijde lechtivá nabídka, pošlu je někam a soudím je, raz dvalaugh  Ale ok, třeba to nejsou hajzli, ale maj doma peklo. Řešení existuje…ale to je jejich byznys, ne můj.

Taky jsme vyrovnávaly vztah k otci mému a k otci mého syna. Dva zásadní muži

 mého života. Muž zásadní třetí je (v noci) ještě v plenkách, prý bude hodnější, když budu já emocionálně vyrovnanější, ale přiznám se, občas fakt nevím, jak na to. Pomoct by mi mohla afirmace „Mé emoce jsou v rovnováze“ a i citát z mé kartičky

"Zmeň postoj k věcem, které tě znepokojují, a budeš mít od nich pokoj." ~ Marcus Aurelius     

V praxi to hodlám dělat tak, že se nadechnu, vydechnu, napočítám do deseti, třeba pak nebudu rozzlobená na syna,  že konvička a vlastně nic se z balkona nehází, což jsme si už říkali. Kousek od spadlé konvičky šla paní s kočárkem…

Afirmace ke vztahům:

„Moje partnerství je štastné, úspešné, harmonické, neboť je naplňováno láskou“.

„Jsem schopna dokázat vše, co si dovedu představit – v souladu a harmonii se mnou“.

„Myslím láskyplně a pozitivně.“

Téma 3: já

Klasika: „Jsem dost dobrá taková, jaká jsem“ – žít to, pořád

 

Dušinka chce klid a mír, ne šílené změny, těch bylo poslední dobou celkem dost bych řekla. Nemám se nutit do nečeho, co mi není přirozené, nemusím zvládat všechno na světě. Ano, vím o tom, zejména je-li člověk matkou i otcem v jedné osobě, má tyto tendence.

A pokud mě něco nebaví, i tak je dobré to právě teď přijmout, protože jinak stále vysílám pocit nespokojenosti a tím pádem by se to moc nepohlo. Stačí si uvědomovat ta pozitiva, co to přináší.

Tak asi tak, ve zkratce. Za dvě hodiny jsme to samozřejmě probraly celkem podrobně, Maruška čistila co šlo, dostala jsem i harmonizační obrázek mojí dušinky, která je bolavá už z minulých životů. Co si odnáším – všechno, co jsem napsala, hlavní myšlenka je  být na sebe hodnější. (Pak třeba budu hodnější i na ostatní, na muže wink)

 

Marie Tara, Erinka, Teodor a já

 

 

Řekni mi, jak řídíš…

A já ti řeknu, jak žiješ. Toto, jak jsem slyšela, hlásá Zdeňka Jordánová ve své knize „Já řídím!“. Zatím jsem přelouskala jen prvních pár stránek, našla jsem ji na ulozto. Ale musím konstatovat, že něco na tom bude….

Po 5 letech zase řídím! Dělám si kondičky, dnes jsem odjela druhou jízdu. Tedy asi moji celkovou pátou v životě… tedy když nepočítám jízdy potřebné k získání ŘP.

Číst dál: Řekni mi, jak řídíš…

Milujte se a..

..chvalte sebe i jiné.

Objevila jsem dvě stránky psané vlastní rukou! To se dnes tak často nevidí smiley Výpisky z knihy Dohoda s nemocí od Valerije Sinelnikova. Text jsem přepsala, líbí se mi. Jen u jedné věci nemám jasno.. s tím záměrem a nechat plynout. Co je lepší? Asi dobře namíchaná kombinace obého... třeba se to časem naučím angel

Protože se ráda dělím o to, co mi přijde dobrý, zde je:

Takže nemoc je sdělením vašeho podvědomí o tom, že nějaké vaše chování a nějaké vaše myšlenky a city se dostaly do konfliktu se zákony vesmíru. Tedy proto, abychom se vyléčili z jakéhokoliv onemocnění, je třeba přivést své myšlenky a emoce do souladu s vesmírnými zákony.

Příčiny nemocí – uvnitř nás!

Okolní svět je NÁŠ svět.

Svými činy, myšlenkami a emocemi sami porušujeme rovnováhu a vytváříme nemoci. Člověk může ovlivňovat své myšlenky a emoce.

Je třeba vzít na sebe zodpovědnost za svou nemoc a změnit vztah k ní -  vzdát se pocitu ukřivděnosti, kritiky, obviňování sebe i ostatních.

KAŽDÝ ČLOVĚK SÁM VYTVÁŘÍ SVŮJ SVĚT! I nemoce.

Takže pokud si myslíte, že jste špatní nebo máte pocit viny, spouštíte program sebezničení. A když posíláte ničivé myšlenky jinému člověku…popíráte existence sebe sama.

…Chovejte se ke své nemoci s úctou, přijměte ji a poděkujte.

Mnozí z vás netuší, jak OBROVSKÁ SÍLA JE SKRYTA VE SLOVECH, která pronášíme nahlas nebo pro sebe.

Před Bohem jsme si všichni rovni! Myšlenky a emoce, jako ukřivděnost, zlost, závist…slouží k uskutečnění pozitivních záměrů.

Je důležité si uvědomit, že nejsou lidé špatní, dobří, lepší, horší. Jsou jednoduše lidé a my je děláme takovými,, jakými je chceme vidět.

Naučte se přijímat jakoukoliv situaci ve svém životě bez naříkání a ukřivděnosti. A nejen přijímat, ale děkovat Bohu i svému podvědomému rozumu za tyto události.

„Vše, co Bůh dává, je k lepšímu“.

Co je přijetí? Je to hluboké chápání toho, že žijeme ve velice harmonickém a spravedlivém světě  a všechno, co se nám v životě stává, je třeba přijímat bezpodmínečně, bez naříkání, bez pocitu křivdy. Ať se vám přihodí jakákoliv situace, přijměte ji jako danou Bohem. Projděte si jí klidně. A přemýšlejte, čím jste si ji vytvořili a jaké ponaučení z ní máte vytěžit.

Meditace – žádat o pomoc při nalezení toho jediného místa v harmonii vesmíru. Stát se přesně taková, abyste co nejlépe zapadli do systému Světa a dosáhli míru a klidu, co mi pomůžou poznat skutečné štěstí a svobodu.

LÁSKA K BOHU ZAČÍNÁ LÁSKOU K SOBĚ SAMÉMU JAKO JEHO ČÁSTI.

Když vyjadřujete nespokojenost s okolním světem, vyjadřujete nespokojenost ohledně sebe.

Měňte své chování, tehdy ten člověk ve vás bude muset reagovat jinak.

Vytvořte prostor lásky a harmonie kolem sebe.

Vezměte na sebe zodpovědnost! Obviňovat někoho je hloupé, začněte u sebe. Nové myšlenky vytvoří nové situace. Važte si ostatních! Jakýkoliv člověk, kterého potkáte, nese pro vás důležitou  informaci, objev. Naučte se vážit si lidí, politického systému, státu,. Nikdy se nesnažte měnit  okolní lidi. Úcta k okolnímu světu je zárukou vašeho úspěchu.

Naučte se oceňovat a chválit! Projevujte obdiv“

Když odsuzujeme člověka, připisujeme mu to, co máme v sobě. Komunikujeme s jeho obrazem, který jsme si vytvořili v podvědomí.

V každém zločinci je kousek Boha. To, že jsou tu, znamená, že jsou potřební.

Vesmír je velice harmonický a spravedlivý. A každému se dostává podle jeho zásluh, tedy podle jeho víry a myšlenek. Nesnažte se měnti Vesmír, měňte jen svůj svět.

Jakmile začnete kritizovat a vyjadřovat nespokojenost, dejte si pozor! Z vašeho života odchází harmonie a spokojenost.

Pocit křivdy vzniká tehdy, když si člověk myslí, že ostatní se k němu chovají nespravedlivě. Člověk, který se uráží, chce, aby se k němu změnil vztah okolí. Aby si ho lidí vážili atp.

Pozitivní záměr -> ZMĚNIT VZTAH K VLASTNÍ OSOBĚ.

Jak se k sobě chováte, tak se chovají k vám. Začněte milovat sebe sama! Pokud se obviňujete za nějaké činy, již se nemilujete. Pokud si myslíte, že máte chyby, jste agresivně naladěni.

KAŽDÝ ČLOVĚK JE ČÁST BOHA, VESMÍRU. JE TŘEBA PŘIJÍMAT SE TAKOVÁMI, JACÍ JSTE VE SKUTEČNOSTI – JAKO UNIKÁTNÍ ČÁST VESMÍRU.

Milovat Boha znamená milovat sebe jako jeho částečku. Vnejší odráží vnitřní! Naučte se přijímat situace, které nastávají.

V životě neexistují vítězství a porážky.

JAK SE ZBAVIT POCITU VINY? Vzít zodpovědnost do svých rukou. Ne VINU -  před Bohem viníci nejsou.

ODPUSŤTE SI. VŽDY JSTE DĚLALI TO NEJLEPŠÍ, CO JSTE UMĚLI.  Pokud se obviňujete, vystupujete proti Bohu.

Naučte se milovat se jako bezpodmínečnou lásku jako částečku Boha, tehdy se vám otevře celý svět.

Strach z onemocnění doslova přitahuje nemoc.

Proto, abyste se zbavili strachů, naučte se důvěřovat všemu v tomto světě – sobě, lidem, událostem. Ale především své vnitřní síle. Pamatujte si -  vy sami vytváříte svůj svět. A tento svět je nejbezpečnější místo ve Vesmíru. Váš svět záleží na vašich myšlenkách. Očekávejte od okolního světa jen to dobré.

„JSEM JEDEN CELEK SE SÍLOU, KTERÁ MĚ STVOŘILA. JSEM V DOKONALÉM BEZPEČÍ, DŮVĚŘUJI SVÉ OSOBNÍ SÍLE A ZÍSKÁVÁM VNITŘNÍ KLID“

Vesmír je bohatý a vždy vím dá  všechno, co je třeba. Je zapotřebí se jen otevřít  a být připraven pustit do svého života to, co potřebujete.

POCHYBNOSTI – Stojí za to začínat? Co když to nevyjde? Stejně všechno záleží na našich záměrech. My sami vytváříme svůj život. Pochyby nás nutí, abychom uvěřili ve správnost své volby a vynložili větší úsilí na dosažení cíle. Jakýkoliv výsledek je jen výsledek.

Naučte se vnímat neúspěch jako ponaučení, jako prostředek zpětné vazby, překážky jako možnost zkusit něco nového.

JAKÝKOLIV VÝSLEDEK MÝCH ČINŮ JE VŽDY TEN SPRÁVNÝ VÝSLEDEK, KTERÝ MI POMÁHÁ USKUTEČNIT DALŠÍ SPRÁVNÉ ČINY.

Vytvořte si správně záměr, uvolněte se – co potřebujete, k vám zavčas přijde. Jistota je produktem sebedůvěry. Podle víry se vám staň!

Když litujete člověka, na podvědomé úrovni také přitahujete tyto události.

 

Jak jsem si vzala jehly

Jeden letní:

Předpoveď na zítra: 18 -  20 stupňů, ani mráček, pecka! Vemu si jehly! Neměla jsem je na noze ani nepamatuju a to  jich mám poměrně dost..

Nastává klasické dilema: vzít si na cestu boty placaté a za frajerku být až v práci, nebo se předvádět už po cestě ? Vzpomenu si na včerejšek, kdy jsem měla vysoké (a placaté) kozačky, ve kterých mi bylo orpavdu vedro a volba je jasná, beru je hned!

A beru ty nové, saténové lodičky modré barvy, s vykrojenou špičkou, ty z Irska, za pouhých 15 euro, no neber to! Jsou prostě nádherné! Ta modrá se dá jen těžko popsat, není ani světlá, ani tmavá, ani jako nebe, ani jako voda.. už vím, je tak trochu ocelová! Tak!

K tomu černé silonky, hrabu ve veliké krabici plné silonek a hurá, nějaké černé tam ještě jsou. Navlékám je, pak vínovou sametovou sukni, modrofialové tričko a jde se. Už skoro vycházím, když si všimnu očka na punčošce.. malinkého, skoro není vidět.. ale známe tydle očka! Leč další černé silonky bez vzoru nenacházím,  zas budu muset doplnit silonkové zásoby. Volím tedy tmavomodré s bílými vlákny, které však mají tmavší špičku a patu. Tmavší špička samozřejmě vidět výřezem v botě je, pata chvilkami.. ještě ve výtahu - dolů samozřejmě výtahem -  silonku správně natáčím, otáčím a šteluji, otvírám dveře a jdu!

Prvnich 10 metrů ke křižovatce malými krůčky jakž takž jde.. i přes přechod se dostávám úspešně, ale pak to začne! Jednak na mě koukaj lidi a určitě si řikaj: ajajaj, kravička si vzala podatky a teď v tom neumí chodit – nebo alespoň todle si říkám já, když vidím slečnu nebo paní v situaci, v které jsem teď já. A dále mi začne sklouzávat jedna bota z paty! Pak i druhá! Co to je za Murphyho botový zákon, že doma  nepadaj nikdy, ale peklo začne až venku? Nahodím obličej, jakože je všecko v pořádku a opatrně se přesouvám dál a dál, dělám krůčky jak gejša. Na další křižovatce si mě postarší pán pozorně prohlíží, především tedy moje nohy a já se na něj raději nekoukám, takže nemohu odhadnout, zda oceňuje sexy nohu v sexy botě, nebo si také myslí něco o dojnicích.

Při čekání na tramvaj o 3 minuty později si uvědomuji, že mě bolí horní strana palců, jojo, přesně tam jak je ten šev, a asi trochu i noha zespoda, přeci jen se váha šedesáti kil přesune při chůzi do polštářků. Uf. Když přijede tramvaj, porušuju mé pravidlo pro tento den o malých krůčcích a mílovým krokem se posunu k sedačce a uuuuuuf, sedím! I tu botku si tak trošku z nohy svléknu, aby si noha odpočla..

Před devátou -  v práci mám být v 8.30 - píšu šéfovi sms, že jsem se ráno trošičku zdržela při oblékání  a teď se mi ještě poněkud blbě chodí. Ale už jsem na cestě! Ani neodepisuje, není to poprvé, a naštěstí v práci mají pochopení pro to, že chci být krásná!

Ještě než dojedu do mé cílové stanice, je mi jasné, že takhle to nepůjde. Budu se muset přezout do sandálů, které mám s sebou v kabelce, které si ale nemůžu nyní vzít ze dvou důvodů:  za prvé nebudu před cizími lidmi rezignovat na jehly, i když dnes bych to asi i zvládla, ale za druhé mám silonky se silnou špičkou a hlavně patou a to do sandálů přeci vzít nejde!

Takže mě čeká další úkol, koupit si silonky. Odpočatá vystupuji z tramvaje a kousek se vracím (!!!) do drogérky. Tvářím se, že mi boty vůbec, ale vůbec nesklouzávají a tajně si přeji, aby mi otekly nohy! Pak boty nebudou padat, tak!  Nohy však neotékají, možná tak mi teče krev do tváře.. V drogerii silonky už nemaj, zbytečná cesta! Pch! Jdu o krám dál, do obuvi. Paní mi vysvětluje rozdíl mezi punčochami a punčochovými kalhotami a když máme jasno, řeknu, co chci. Černé nemají, beru odstín  mocca, ikdyž bych asi vzala i růžový s modrejma zajícema -  kdyby neměly zesílenou patu.

Nastává poslední část mojí tortůry. Asi 100 metrů chůze, opět čekání na přechodu a  opírání se o sloup, hop a skok, už se vidím v práci.  Teším se, až usednu za svůj stolek!

Při zdolávání této trati si vzpomenu, na chytré knížky, které teď čtu. Radí tam, že člověk má žít v přítomnosti. Dochází mi, že jehly jsou mými duchovními učiteli -  skutečně teď myslím jen a jen na ně, na teď! No dobře, trochu i na budoucnost.. až je sundám!

Přes vrátnici procupu tváříc se, že tam nejsem, výtah, nahoru a jdu na to! Musím oběhnout všechny kolegyně a ukázat jim, jak mi to dnes sluší! Obdivují mne, jsem spokojena, jdu vyměnit silonky a hlavně, hlavně boty!!!

Co teď? Co s jehlama do budoucna? Asi se vrátím ke starému modelu, kde po městě chodím v placatých, na večírku pak chvíli v jehlách a když mě začne bolet noha, vemu zas placaté.. A nebo bych mohla jezdit taxíkama! Ale ne, za to se mi nechce pořád utrácet, to si za ty peníze raději koupím další jehly!

 

 

Já vám...

Před Vánoci jsem chtěla na vánoční večírek bývalých kolegů. Jenže rozpočet samomatky není nafukovací, tak jsem sháněla hlídání po kamarádech. Ozvala se mi kamarádka, která ví, jaké to je být sama s dítětem či dětmi, že mi malého pohlídá. Hurá! Akorát bydlí daleko a představa, že jedu dvě hodiny tam  a dvě hodiny zpět po celodenním zařizování, skoro hodině na poště... kdybych aspoň to auto měla! Nebo prostě někoho, kdo mě tam odveze! Nějak to na mě padlo, sama, sama, sama! Teda skoro, se synem wink nebo sama se synem. Nakonec jsem napsala na facebook, zda nemá někdo s autem čas, ozval se kámoš, kterého jsem neviděla asi 2 – 3 roky a odvez nás. Mohla jsem jít vydechnout.

O pár dní později u rodičů jsem zavzpomínala, komu všemu chci poděkovat, že mi kdy pomohl. A zjistila jsem, že zas tak krátký seznam to není, že asi zas tak sama úplně nebudu heart

 Já vám všem ze srdce děkuji!

Číst dál: Já vám...

Učím se, učím se, učím se...

Venku svítí sluníčko, je i docela teplo (tj. nemrzne) a já jsem doma a můj syn je v jesličkách. Pracuju, abych mohla časem pracovat méně a mohla víc času trávit s ním. V praxi to však vypadá, že poslední tři měsíce, kdy jsem si mohla užívat toho bambiňěčka na mateřské, ho dávám do jesliček. A pracuju. Tak jsem si tak trošku vzpomněla na film Fontána, kde se muž snaží přijít na lék proti janevim rakovině a tráví tím skoro všechen svůj volný čas, místo aby ho trávil se svou umírající manželkou.

Číst dál: Učím se, učím se, učím se...

Všechno zlé je pro něco dobré I.

Dnes jsem vyrazila do města běhat a zařizovat. Mimo jiné jsem potřebovala koupit čtečku na karty do foťáku, protože ta moje je opět na vyhození, už druhá. V Tescu ji neměli, ale radili mi Datart. Vycházela jsem z Tesca a viděla moji tramvaj domů stát na zastávce, rozběhla jsem se k ní. Pan řidič mi zavřel před nosem, blbeček!

Číst dál: Všechno zlé je pro něco dobré I.

Jak jsem dělala autoškolu

Téměř  všichni moji spolužáci začali dělat v 17ti či 18ti letech autoškolu, já byla jedna z těch, kteří ji nedělali a to z prostého důvodu: nikdo mi ji nezaplatil.  Je sice fakt, že občas jsem byla v třídní knize zapsaná s ostatními spolužáky jako nepřítomná kvůli jízdám v autoškole, ale pravda, po Stylbaru jsem mnoho kilometrů nenajezdila.

Číst dál: Jak jsem dělala autoškolu

Budeš nám chybět…

Včera ráno mě málem trefil šlak. Na fejsbuku se od několika lidí začali objevovat hlášky typu  „Budeš nám chybět, proč ty“... bez uvedení jména, zato jeden podobný post se objevil u  fotky velice dobré kamarádky, jejího chotě a někoho v převleku, svatba se konala  před 14 dny. No tak to ve mně opravdu hrklo, že by se stalo něco jí? Nebo jemu? Nebo oběma? To snad ne, ještě 14 dní po svatbě!

Číst dál: Budeš nám chybět…

Blog je OK

Už jako malá jsem si psala deníčky. Začala jsem jako jedenáctiletá a dalších sedm let jsem psala hodně intenzivně. To znamená, že jsem psala opravdu téměř každý den a také jsem zaznamenávala skoro všechno -  v kolik hodin jsem vstala, co jsem měla k snídani, jaké předměty jsme měli ve škole, nebo kolikrát jsem dnes ve škole na chodbě potkala chlapce svých snů.

Číst dál: Blog je OK

Moje! Moje! Moje!

Chci napsat pohádky! Knihu pohádek a nebo veselých příběhů pro děti. Nebo něco mezitím smiley

 

Zatím mám napsaný úvod, pár vět a dnes jsem stvořila jeden celý příběh! Jak se vám líbí? - vážně, budu ráda za reakce heart

Vládce moří

 Jednoho krásného dne se Bambin s maminkou  vypravili na dovolenou. Na velikou dovolenou, na kterou  letěli opravdickým letadlem! Páne jo! To bylo radosti, letadla znal Bambinek jen z obrázků či z pohádek a teď sám nastupoval do jednoho z nich! Protože byl ještě malý, seděl mamince na klíně. A koukal z okna zem a ta byla  menší a menší, jak se letadlo vznášelo, až zmizela úplně a viděl už jen mraky. Letěli vzduchem jako pták! Tedy, jako trošku větší pták. To byla krása! Bambinovi se to moc líbilo!

Na dovolené se ubytovali v hotelu u moře. A tu na Bambina sedlo asi nějaké přímořské zlobítko: o všem tvrdil, že je to jeho! „Moje maminta, moje moje moje!“ křičel a ukazoval na maminku. To ještě nikomu nevadilo, maminka byla opravdu Bambinova. Ale představte si, co se stalo, když Bambin poprvé v životě vstoupil do moře . Maminka ho pustila jen na kraj, aby ho neodnesly mořské vlny . Udělal krok, dva, voda mu sahala po kolena a  začal křičet: Moje! Moje! Moje!  A to už bylo horší. Všichni paní, pánové i děti, co se v moři koupali, se polekali.  Bambin pokračoval: moje! Moje! Moje! Všichni ven!“  A  tak utíkali! Mysleli si, že přišel pán všech moří a že by se jim mohlo stát něco tuze zlého, kdyby ho neposlechli. Bambin byl spokojený, zato maminka lomila rukama a lákala ho na břeh do vyhřátého písku. „Bambine, pojď na píseček! Už jsi celý modrý zimou! Pojď se zahřát!“  Ale Bambin nic. Modrý opravdu byl, vládnutí celému obrovskému moři se mu tak zalíbilo, že zapomněl vylézt z toho svého vodního  království. „Bambinku, pojď se podívat na mušličky, můžeme si s nimi hrát,“ zkoušela to dál maminka. Ale ani to Bambina, vládce moří, nepřesvědčilo a pořád křičel „moje! Moje! Moje!“ a koukal se na zástupy lidí, kteří by rádi nohu ve slané vodě smočili, ale strach jim nedovolil. Tísnili se na břehu okolo celého moře!  Jeden vedle druhého. Tu  maminka sklopila smutně hlavu a přitom něco spatřila... „Že mě to hned nenapadlo!“, bouchla se maminka do čela a medovým hláskem spustila na vládce moří: „Bambine, pojď si na prsíčko! Pojď si na mlíčko!“ a v tom mžiku  byl Bambin přisátej a tak nemohl křičet moje moje moje a všichni lidi, co se tlačili na  mořském břehu zvesela naskákali do moře, už jim bylo děsný vedro a potili se jak vrata od chlíva! A moc pěkně to cákalo, takových skokanů najendnou.  A Bambin? Ten si nacvekl bříško, zavřel oči a nechal si zdát něco moc pěkného, asi o moři plném mléka. 

Top