Od nikoho jiného to nechci

Tak takhle přesně to funguje v Bavorsku: jakmile někdo ve vsi otevře kadeřnictví nebo začne dělat marmelády, sousedky se seřadí do fronty a podporují svou souputnici a její živnost. Sbohem, obchodní řetězce, nechte si ty svoje marmelády s 15 procenty ovoce, my už marmošky nechceme od nikoho jiného, než od naší milé sousedky!

Ne tak v Čechách - pravda, pár lidí už tento "bavorský model" má pod kůží a já jsem v tomto případě také čím dál tím víc Němka, ale ruku na srdce - nejspíš byste ve svém okolí našli někoho, kdo by si od souseda nic nekoupil pomalu ani za  korunu, hlavně aby mu nedal vydělat, že? Holt jiný kraj, jiný mrav.

Kdo je na Facebooku, ví, že na nás teď "vyskakují" vzpomínky, co jsme tam dali v dnešní datum před rokem, dvěma, třemi.. a na mě teď "vyskočilo" tohle:

ČESKY:

Jen takový nápad

Nakupme Vánoční dárky od malých místních podnikatelů a „volnonožců“. Například od vašeho souseda, který prodává online, od lokálního řemeslníka který dělá šperky, ve výborném květinářství, co máte za rohem, od pekaře ze sousedství, který peče Vánoční cukroví a dělá výbornou čokoládu. Od těch lidí, co mají kavárnu. Ujistěme se, že naše peníze jdou ke konkrétním lidem, ne do nadnárodních korporací. Takhle bude mít víc místních lidí lepší Vánoce. Podporujme reálné lidí. Sdílejte, pokud myslíte, že to je výborný způsob, jak podporovat vaši komunitu!

 

Mě "bavorský model" nadchl a řekla jsem si, že začnu být přísnější - na sebe. Zbylé dárky, co ještě nemám, rozhodně nebudu hledat v obchoďáku. A vzpomněla jsem si také na hromadu mých šikovných známých, kteří se pustili do podnikání na vlastní pěst. Proto pokud jste ode mne chytli bavorskou horečku, přináším pár tipů, jak udělat radost sobě, jiným, ale i "svému" živnostníkovi, který svou práci dělá srdcem - jinak by si asi vybral něco jiného, nebýt to srdcovka, no ne? wink Některé znám prostě už sto let, další z kurzů pro podporu zejména žen, které chtějí podnikat.

A kdo už má dárky nakoupeny, může se inspirovat, co všechno se dá s dětmi dělat (má-li nějaké wink) třeba zde: Hrajeme si venku.  Irču, která má tuto stránku pod palcem, znám také z kurzu. Pro všechny ostatní zde jsou...

 

Tipy na Vánoční dárky od heart

 

  • Bolí Vás záda, máme ztuhlý krk a málo času? Nebo toto řeší někdo z Vašich blízkých v  Praze? Pro tyto případy je tu Alenka Lopatová a její šikovné ruce .. které přijedou za Vámi  ( i s Alenkou smiley) a pěkně Vás namasírují. Samozřejmě lze pořídit dárkový poukaz. Alenku znám z  kurzu Desatero k úspechu v Baby Office, kam chodila už coby jako trojnásobná matka.

  • Chcete, aby Vás Vaše práce bavila na 110 %? Tak to bude chtít nalézt tu pravou wink Uvědomit si své silné stránky a to, co Vás "bere" Vám pomůže kariérový diJÁř nejen kariérové koučky Petry Drahoňovské - Petru můžu sama doporučit, čas strávený s ní hodnotím jedna hvězda!

  • Dárkové poukazy na osobní a rodinnou numerologii, šamanskou očistu bubnem a šalvějí, výklad karet k osobnímu rozvoji, Metamorfní masáž a mnoho dalšího můžete získat u kouzelné ženy Arnoštky Berouskové. Arnoštka vede kurzy v A centru v Praze, lektoruje, léčí, je nakloněna duchovnu, dělá brilantní numerologické rozbory (já si ten svůj nahrála na telefon, aby ni nic neuniklo) a prostě do toho vidí. Kromě toho je jednou z "kmoter" Karet pro koučink a terapii, které jsem vydala. Díky Spiralisu, že jsem Arnoštku poznala na jednom z jeho kurzů! Kontakt na Arnoštku: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
  •  
  •  
  • Balicí papír s vlastními fotkami? Ano, to není hudba budoucnosti, ale zcela reálná vymazlená záležitost, se kterou Vám pomůže Martina a její Make Happy! A nejen s tím, pokud neradi nakupujete dárky.. i pro Vás Martina něco má wink

  • Františku jsem poznala coby terapeutku - doporučila mi ji kamarádka, která z ní byla nadšená a stejné pocity jsem si po sezení s Františkou odnášela i já. Františka cestovala po světě a sbírala zkušenosti, na jejichž základě vytvořila vlastní léčebnou metodu. Kromě terapií Františka kreslí nádherné obrázky! Poslední dobou mě zaujaly její skici Prahy. No posuďte sami!  Galerii a kontakt naleznete zde.a  A zde je přímo ta pražská galerie

 

  • Nevíte, co pořád vařit, aby to bylo zdravé a chutné zároveň? Karolina, Tereza a Pavla Vás to naučí během svých kurzů. Mimo jiné až budete potřebovat nechlebíčkový catering na firmní akci... jsou také na telefonu wink Delilife.cz

 

 

Co mi pomáhá

Díky kurzům, které jsem absolvovala z větší části na mateřské, jsem měla možnost absolvovat i několik h

odin s kouči. Při jednom sezení jsme pátrali po tom, co je moje vášeň. Protože vím, že mě moc baví tvořit a dávat barvy na papír případně i tvořit jakkoliv jinak, tuto vášeň mám od školky. 

Číst dál: Co mi pomáhá

Uklízení s láskou a chutí

Máte doma jen věci, které opravdu potřebujete, nebo i hromadu krámů a hadrů, co jen zabírají místo a berou energii celému bytu? Já se snažím o to první…a ráda prozradím jak.

Budu se stěhovat! Už snad příští týden, začátkem května. A balím se a probírám věci už od ledna. Sice se budu stěhovat do většího bytu, ale…i kdyby byl desetkrát větší, než současný, nechci tam stěhovat žádné zbytečnosti! Tak jsem se do toho pustila hned po Vánocích, natěšená na to stěhování a musím říct, že tento typ úklidu mám ráda (ano mami, slyšíš dobře) a dělám ho i s chutí! Ono i ostatní úklidy typu setřít, umet nádobí atp. mi zas tak nevaděj, jen na to není čas angel

Ač mám dobrý záměr, mám chuť a elán a sem tam i čas, někdy to nebývá úplně nejlehčí probrat věci pěkně z gruntu. Proto jsem ráda, za každou věc, co mi v tom pomáhá. Píšu věc, ještě jsem nesebrala odvahu pozvat někoho přísného, kdo mi spoustu věcí zkrátka a jednoduše zatrhne, i když… kdo ví, ještě mám týden čas!.)

Co mi pomáhá?

HADRY:

  • Tak dobrý je zjistit, co člověk nosí a o čem si myslí, že jednou nosit bude. Já jsem najela na způsob, že trička, co jsem měla poslední měsíc na sobě, jsem dala do dolní poličky s trikama, beru (převážně) jen zhorní poličky a ze sušáku je dávám zase do spodní. Pokud mi v horní poličce zbydou některá, která si opravdu nemám kam vzít.. není co řešit. Výjimku tvoří svršky vhodné opravdu jen na speciální příležitosti (divadlo, svatba atp, ty mají ještě šanci.)
  • Totéž dělám i s kalhotami, které jsem neměla dlouho na sobě, beru a pak vidím, jak se v nich cítím, zda si nepřijdu jak stará mladá nebo nepřiměřeně za lolitku.) I když samozřejmě, záleží na náladě, člověk něco nosí rád, ale někdy se na to fakt necejtí.
  • Na facebooku jsem objevila trik pro visící věci: obraťte si všechna ramínka jedním směrem a při návratu ze sušáku je otočte opačným směrem. A opět se uvidí, co jste dlouho neměli na sobě. Problém může nastat, pokud máte na jednom ramínku věci 2, jako já. Nicméně stejně uvažuju o tom, že rozšířím řadu ramínek, ať je to 1:1, mno a nebo proberu věci ještě vícsmiley
  • Dobré je také probírat věci s tím, že mohou někomu ještě posloužit, to se hnedka třídí líp.  Nebo jsem loni objevila geniální službu: Bazarobot. Co nepotřebujete, naskládáte do krabice (a může bejt fakt velká! )  a nemusí jít jen o oblečení. A necháte to odvézt PPL, pošlete poštou nebo hodíte sami autem do Hradce a čekáte na peníze. Bazarobot totiž všechno nafotí, vystaví na aukro, prodá, pošle, strhne si 40% a těch 60 vám pošle. 99 korun stojí odvoz tím PPL, ale pokud prodáte věci alespoň za 1 000 Kč, ani toto neplatíte. Samozřejmě, dražší věci s dobrou šancí na prodej se vyplatí si prodat sám. Já jsem tam však v první várce posílala 138 věcí a to než bych nafotila, prodala a poslala, to bych se dřív asi…zbláznila.) Můj čas je drahý! A zatím mi přišlo 1 600 Kč, peníze si můžete nechat zasílat průběžně. Další možností jsou samozřejmě kontejnery na použitý textil, Sue Ryder atp.
  • Občas si taky představuju, že si můžu opravdu pořídit vše, co chci (a je to pěkný pocit.) a říkám si, opravdu bych si toho nechala, kdyby to tak bylo? Nebo je to jen znouzecnost? Tak jasně, nevyhodím (zatím) jediné nepromokavé boty jen proto, že nejdou trendy, ale ..i v tomto ohledu se lepším a nesyslím všechno!

NEHADRY

  • Pro ostatní věci doporučuju přečtení knihy Zbavte se nepořádku s feng šuej, ale aspoň ve stručnosti: je třeba si uvědomit, že každá věc nese energii. A pokud si věc necháváme jen pro to, že nám ji někdo daroval (a je fakt hnusná) nebo proto, že ji jednou za deset let použijeme, tak to není ta nejlepší energie. Proto pryč s ní! Dobré je opravdu si pokládat dotazy, zda to potřebujete a také víra, že i když se věci zbavít, když bude potřeba, vždy se k vám nějak dostane.
  • Pokud nemáte čas či chuť na čtení, mrkněte na videa o feng šuej, která vám prozradí základní principy a konkrétně se podíváte na chodbu a ložnici.

Zkrátka a jednoduše: aby se k vám dostalo nové, je třeba se nejprve zbavit starého a to se týká nejen úklidu oblečení a harampádí!

 

PS: jaké triky používáte pro úklid vy?

PS2: zde je návod, jak se s úklidem poprala Míša Velebná  (Co nás maminky měly naučit) :

Dala jsem se na jarní úklid a dost mě to vytížilo. Začala jsem vyklízením svého šatníku, manžel si udělal svůj, čímž mi ušetřil hromadu práce. No u nás je to tak, že ten kdo nemá problém s vyklízením je manžel, takže mu to šlo lépe než mě, aproto jsem s vyklízením svého šatníku ještě nezkončila, přestože jsem vyklidila bezmála 60% svého oblečení. 

A pak přišlo to rozhodnutí vyklidit celý byt. Půjčila jsem si totiž jednu úžasnou knížku- Zbavte se nepořádku s Feng -Šuej a práce na měsíc začala- nejdříve dětský pokojík. Odborníci sice radí, že se dětem nemají vyhazovat hračky bez jejich souhlasu, ale to bychom se jich asi nikdy nezbavili. Takže ještě že děti zatím neumí číst. A víte co? Nic jim nechybí. Na řadu přišlo oblečení a problém s nedostatkem úložných prostor v dětském pokoji byl náhle vyřešen. 

Pak koupelna, kuchyň i s kuchařkou, která mi byla vždy tak nesympatická, ještě mi jich tam pár zbývá a jelikož chodím do knihovny a hlavně hledám dobré recepty i na netu, tak je asi taky budu muset brzy vyhodit. 

V půlce vyklízení mi došli síly, protože najednou vyvstal jeden Nerudovský problém- je jednoduché vyklidit skříně, ale kam sním? Kam s tím nepořádkem, co už není potřeba. Něco spolkly popelnice, staré oblečení si rozebrali bezdomovci, hračky a dětské botičky také, ale pak jsou tu věci, které sice nepoužívám, ale je mi líto je jen tak vyhodit. Takže z jediné místnosti (obývák), která byla poměrně čistá do doby, než jsem začala s vyklízením bytu se najednou stalo skladište. 

Takže milé dámy, popřejte mi hodně sil, abych ten obývák taky vyklidila, a ne jenom tak, že to vrátím zpátky , a zase můžu z vesela začít myslet na to, Co nás maminky měly naučit. Takže příští měsíc už budou konečně vypsány nové termíny kurzů šití, moc se na Vás těším!!!!

 

Autíčko, autíčko, popojeď maličko

Ne maličko, ale rychlostí 30km/hod jezdí auta na šestiproudé autodráze dlouhé 36metrů ve stanici techniků v Praze na Podbabě. Autodráha má hodně zatáček, na rovině by ta auta mohla jet rychlostí až 150km/hod!

Kromě auto jezdí na Podbabě i vlaky a tramvaje.  Železnicové modelové kolejiště je stavěno podle motivů skutečné tratě v poměru 1:87. Projektové práce na něm začali již roku 1979, po různých peripetiích nabyl konečné podoby až roku 1991.

Číst dál: Autíčko, autíčko, popojeď maličko

Dnešní king? Networking!

Co si budeme povídat, networking v určité formě existuje již leta, řekla bych i hodně let, stovky či tisíce. Něco potřebuji, v první řádě se  obracím na své známé (tedy pokud nejsem přesvědčena o jejich neschopnosti). Co je však trendem dnešních dnů je vytváření okruhu svých známých takříkajíc uměle a za účelem možnosti další spolupráce či pomoci. Česky se mu říká take vytváření sítě kontaktů nebo zkrátka a jednoduše síťování.

Předesílám, že  nejsem odborník (zatím) na networkingovou vědu, je-li taková a věřila bych, že je. Ale ráda se podělím o své vlastní zkušenosti.

Číst dál: Dnešní king? Networking!

Maslow naruby

Ano, pokora přijímat vše tak, jak je... versus přání a touhy... trošku se to ve mně bije.

Proč? Protože Praha je velká. Je tu třeba spousta hřišť se super prolejzačkama, to jo, ale když si někam jdu sednout třeba s knížkou, všude je milion lidí na hřišti, milion  lidí okolo.

Nevím jak syn, ale já osobně bych vyměnila jednu všechny ty vymoženosti za svoji zahrádku schovanou za chalupou  s jednou klouzačkou nebo houpačkou. I když syn vlastně taky říká, že na chalupě je to prima, člověk nemusí jet vejtahem  a hned je venku, na zahrádce. A když jdem na procházku, že nejlepší je  na ní ten les. Prostě příroda. A Maslow naruby: nějak se mi ta potřeba soukromí začíná posouvat ze špice do základny.

 

 

Jo, já vím, v Praze je taky příroda, ale prošpikovaná lidmi skrz na skrz. Asi se ze mě stává starý mrzout, nebo prostě moje duše volá, že už nechce být mezi paneláky, ale mezi stromečky a lístečky.

A Praha je i krásná, obzvláště stará Praha, a taky to tu žije, já vím. Večer jsem byla venku asi před třemi měsíci..a  o víkendu, jak to jde, jedeme pryč, do přírody. A  v týdnu, po školce, je člověk rád, že poklidí  a uvaří..

Další věc - rodina, ta širší. Jako malá jsem snad víc času, než ve školce, trávila u babičky a dědy. Na vesnici, samozřejmě. Je to fajn, mít prarodiče blíž, než 150 km, což bez auta znamená bezmála čtyři hodiny cesty. Je to dobré nejen pro prďolky, ale i pro rodiče, či rodičku, která, ač má děti ráda, je s nimi jinak pořád. Nebo skoro pořád. Letos jsem začala chodit na první kroužek, co mám syna, na ilustraci. Syn je v tu dobu s chůvou, což už tak drahý kurz ještě prodraží, ale takhle se to nedá brát,to bych nemohla nikdy nikam. I když přiznávám se, někdy to tak beru. Když si sečtu vstup někam a hlídání, tak je to přes moji hranici, co jsem ochotna za ten čas dát.

Druhá strana mince - i prarodiče mají rádi svá vnoučata. Jak asi říkají všichni, je fajn, že je pak zas můžu vrátit rodičům, ale klidně by je na chvíli viděli častějc.

A přátelé? Jo, někdy vyrazíme někam o víkendu, nebo se vidíme v Praze, ale kdybych  náhodou  Praze nebydlela, mohli by přijet na celý víkend, no ne?

Neustále upravuju byt, probírám věci - velký díky patří Marii Kondo a její knize Zázračný úklid. Také zvelebuju, opravuju. Ale...opět bych radši opravovala svoji malinkou chaloupku a ředvkičky sázela na zahrádku, než do plastové vany na balkoně. Ale jsem vděčná i za tu vanu, za ten balkon, i za ten byt, kde se mi líbí čím dál tím víc.

No, věřím,  že všechno má svůj čas, teď mám být, kde jsem  a uvidíme, jak to bude dál... to byla asi myšlenka dne smiley

PS: k tomu mám jeden filmový tip,ze kterého je tato věta: „Když jsem byla malá, hledala jsem berušky. Pak jsem únavou usnula. Když jsem se probudila, lezly všude po mně."

 


A z tohoto mám rozkoukanou minutu, ale prý mě potěší - tak přeji, ať potěší i vás!

7 věcí, které chcete udělat před smrtí

"Většina z nás zemře na nějakou chronickou nemoc. A zajímavé je, že až když přijde, začnou lidi teprve žít".

Tato slova psychologa Martina Loučky vypíchla na facebooku má známá, když tam zveřejnila rozhovor o umírání. Nedávno přišla o člena rodiny. I jedna z mých kartiček přináší téma smrti a života, i když dost ultimátně vše zaměřuje za poslední hovor. Ale přináší i jednu důležitou otázku.

Životně důležitou otázku.

 

 

Citát na kartičku jsem vybírala s myšlenkou na lidi, kteří mají spory v rodině a třeba kvůli majetku posledních 20 let neviděli bratra.  Či rodiče, děti… je to jedno. Sama jsem si prohlédla své vztahy a řekla jsem si, že tak hrozné to není. Jo. Tak něco malého bych třeba k opravení našla… ale…zatím neumírám. No nepoučila jsem se tenkrát, to se přiznávám.

Díky textu, který jsem viděla na facebooku, jsem se ale zamyslela po pár letech znova. O smrti jsme se bavilli s přítelem během posledního roku. Kvůli dětem.  Kdybychom zemřeli oba…tak zatím nevíme. Kdyby on,  o děti se postarám já, není co řešit, kdyby já, tak se on postará nejen o druhorozeného, vlastní krev, ale i prvorozeného. Namítla jsem, pokud první syn bude chtít, ono taky – čistě teoreticky – by mohl žít u mých rodičů, ale zas bez bratra, ten tenkrát ještě nebyl na světě… Jo, kdyby tak člověk věděl, kdy to přijde! Kdo v tu dobu bude a nebude živ, to by se plánovalo lépe, že smiley

Ale nejen děti, pak i majetek přemýšlím nějak ošetřit – tedy ne že bych měla tři vily, ale nějaké spoření nebo co, hesla kdoví k čemu…asi nic, co by se po mé smrti nevyřešilo tak nějak přirozeně,pokud tomu nevěnuju hodinku, dvě času.

A pak ty vztahy. Existuje pár lidí, co ráda mám, ale neříkám jim to. Vědí to? Asi ano,ale…

 

No, mám vroubek. Nebo vroubky?

 

  • Chtěla bych v posledním  třeba roce života trávit tolik času na facebooku?
  • Chtěla bych pořád uklízet?
  • Chtěla bych trávit ještě poměrně málo času s přítelem?
  • Chtěla bych číst mejly, co mě nezajímají?
  • Chtěla bych si místo procházky kupovat blbosti z netu? (moc toho není, ale vybírám to vždycky.. darmo mluvit).

 

Asi ne, že.

Opravdu ale potřebujeme smrtelnou diagnozu, abychom odhodili zbytečné a vycizelovali svůj život?

 

Můžeme to vzít i z druhé strany, vemte si tužku a papír a napište si sedm věcí, které byste dělali jinak, kdybyste měli zemřít třeba za půl roku.

 

Pokud vás nenapadá VŮBEC nic, gratuluju!

 

Pro nás všechny ostatní…nikdo z nás nevíme dne, hodiny, ani minuty.

 

 

 

 

Buďto to vyjde nebo to nevyjde

Tenhle rok mi vyšlo opět zajít  na Equal pay day, tedy na akci, kde se ženy setkávají, motivují a inspirují -  a nelituji. To, co jsem slyšela z úst mentorek, mi dávalo smysl.

Poslední dobou se mi líbí zjednodušování  života po všech stránkách. Mezi to patří  zbavit se zbytečných činností či  nepotřebných věcí, ale i  jednoduchý přístup k životu – v něm není místo na starosti a strachy. Úplně krásně to řekla Hana Čepová, která mě ke svému mentorskému stolu nalákala tématem s názvem „Co tě nezabije, to tě posílí.“ A ta myšlenka dne?

Buďto to vyjde, nebo to nevyjde.

Možná kroutíte hlavou, jakože cože, co to je za moudro.. ale …víte, že mám ráda citáty, toto je jeden z nich, kterým bych to dnešní motto dne doplnila: „Je lepší litovat věcí, které jsme udělali, než těch, které jsme neudělali.“ A nakonec…   „Buďto je to dobré, nebo je to zkušenost." – takže, zkrátka a jednoduše, pokud nevíte, co chcete dělat, tak zkoušejte, testujte, stůjte si za svým, ale určete si hranici, kdy si řeknete, že tudy ne.

Riziko není nikdy tak velké, jako naše obavy.“ – to řekla taky Hanka Čepová smiley  A pokud ty obavy máme, tak si prostě udělejme plán B. Co budeme dělat, když to nedopadne nejlépe. A pak nemusíme náš drahocenný čas ztrácet tím, že neustále vymýšlíme hrozivé a ještě hrozivější scénáře. 

 

Eva Vašková Čejková, Žena s.r.o.  potvrdila to, že nic se neděje náhodně, vše má svůj smysl v našem životě, i ty zkušenosti, které nejprve vypadají jako špatné.  Ale ty citáty nebudu psát znovasmileyMimo to nám radila, ať rozvíjíme své silné stránky, místo abychom dřely na těch slabších. Jo, dává to smysl, co?

 A nejlepší učebnice  a inspirace? Knížky jsou fajn, ale takový opravdový příběh z úst ženy, která se sedí naproti vám nebo vedle vás na židli… Pro tyto vzácné okamžiky jsou kromě náhodných setkání super networkingové akce. Píši si na „To Do“ list – do měsíce a do dne někam zavítám.. no někam, plánuji navštívit ženy s.r.o., Eva mi prostě „sedne“.

 

Eva vlevo.

Celý den jsem byla trochu roztržitá, po cestě domů mi došlo proč: protože tam toho bylo prostě hodně a hodně dobrého! A všechno se stihnout nedá! smiley

Kromě mentorek jsem potkala i spoustu žen, které vidím vždy ráda, ať už z řad mentorek nebo návštěvnic: fashion stylistku se zájmem o ekologii Lucku Poubovou, Katku Kaňokovou Gender Consulting – její kolegyni Janu jsem aspoň zahlédla z dálky, dále Dagmar Císařovskou, které říkám prototyp bohyně smiley- je to vlídná milá žena z korporátu, nebo Hanku Hejskovou, která píše knihu pro děti, či koučku Veroniku Hynkovou, která používá moje karty pro koučink a terapii a měla je i na místě v koučovacím koutku – rozhovor s ní si můžete poslechnout zde, je tam řeč i o kartách wink Nebo Katku a Lenku z Roztok, které tam otevřely komunitní školu! Či Janu Šnircovou, doktorku, která se věnuje celostní péči. Možná jsem ještě na někoho zapomněla, ale musela bych asi vyjmenovat celý sál, kdybych chtěla zmínit všechny zajímavé ženy smiley

 

Ale dvě ještě zmíním – ruku jsem si podala i s Lenkou Šťastnou, ředitelkou BPW či Ivou Pohlovou, Relatonship Marketing Manažerkou…bez nich a bez jejich kolegyň by dnes žádná akce nebyla a asi bych sobotu strávila úklidem…? Ale musím se přiznat, že mnohem radši jsem si uklízela ve svém životě..na Equal Pay Day.

Ženy, díky!

PS: musím se ještě pochlubit.. vlastně v tom celém mám taky tak trošilinku prsty.. podívejte se dolů do šedého proužku wink

Bavilo mě ukazovat prsa

Co to jako má bejt? Já se chci něco dovědět a ne si někde prozpěvovat, to jsem mohla zůstat doma a nebrat si na to dovolenou.. myslela jsem si, když na konferenci s pracovním názvem Ženy ženou, muži můžou” hned po úvodním slovu před nás předstoupila nějaká divná pani a že si jako s ní budeme zpívat. Já chci vědomosti, něco, co si můžu zapsat! říkala jsem si, no ale tak dobře no, když to jinak nejde, zazpívám si taky...

 

Po osmi hodinách, než jsem z konference odešla, jsem na tabuli, kam se měly psát naše dojmy, napsala, že nejlepší byla ta paní, co zpívala. Ona totiž nejen zpívala, ale pak i mluvila, mluvila o sobě a nebylo to žádné cukrkandlové marketingové pozlátko, žádné unique selling points a efektivní slovní obraty.   Efekt to ale mělo zářivý, minimálně na mě. Jak to ta paní dokázala?

 

Jednoduše: prostě mluvila, jak jí zobák” narostl, o sobě, o svém životě, byla prostě svá.

 

Napsala jsem  jednoduše”, ale ruku na srdce - je to pro každého opravdu tak jednoduché, být sám sebou? Pro mě bylo v pubertě, pak jsem se na základě nějakých zkušeností uzavřela  a dnes se to znovu učím. Pomáhají mi v tom lidé, kteří sami sebou jsou. Zahraje mi to na takovou strunku uvnitř a řikám si: holka holka, kdepak je ta divoženka, která říkala, co si myslí? A která ráda ukazovala prsa v hospodě? smiley

 

Prsa už neukazuju, skončila jsem s tím někdy po roce 2008. Poslední pěknou vzpomínkou je mi dar od kolegů úředníků - fotomozaika. Na největší fotce uprostřed mám podprdu dole a tričko nahoře. Foto bylo pořízeno na úřednickém večírku k ukončení předsednictví České republiky v EU.  Možná těch deset let ukazování prs byla nějaká kompenzace za něco, bavilo mě lidi šokovat (pak už si teda zvykli, nuda), asi jsem si připadala zajímavější. Dnes už prsa na veřejnosti neukazuju. Myslím, že si tak nějak víc vážím sama sebe. A ještě víc si sebe budu vážit, až budu upřímnější. Ještě víc.

 

Na konferenci jsme si vyzkoušely i storytelling.

Na konferenci, kterou pořádal můj oblíbený Spiralis, hovořily ženy, které mění prostor kolem sebe - k lepšímu. Jedna z divaček vyprávěla, jak se děvčatům ve škole nelíbí, že na dopravním hřišti dostávají průkaz cyklisty, ne cyklistky. Tak pátraly, kdo průkaz vydává a kdo by to mohl změnit, zkrátka šly za kořeny problému. Já to dělám stejně: když jsem byla na dně a měla asi tři tisíce na měsíc, žádala jsem svou městskou část o příspěvek na školku - soukromou, do státní mi syna nevzali. Prý ve  stanovisku rady stojí, že bych musela podnikat na hlavní poměr, ne vedlejší. Aha, a kdo ta stanoviska psal? A kdo je může změnit? Ptala jsem se. No, nezměnilo se nic, ale jsem prostě zvyklá jít zpět k prameni a řešit a potěšilo mě, že tuto schopnost mají dnes i děti, kterým patří budoucnost.

A nám patří současnost.

 

Jaká je a jaká bude?  A jací budeme my? Jací jsme my? Ale doopravdy?

 

Jsem moc ráda, že Spiralis pořádá akce, ať kurzy či konference či workshopy, které:

 

  • pomáhají si uvědomit, v čem jsme dobré (ano, jsou zpravidla pro ženy, protože jakmile máme dítě, jsme riziková skupina, co se týče zaměstnanosti)
  • pomáhají nám najít cesty, jak to prodat

  • ukazují, co všechno už jiní a především jiné dokázaly

  • radí se s námi, s čím bychom potřebovaly pomoc

  • dolují z nás to zlato

  • ...a brnkají na ty naše strunky…. heart

 

Je velkým paradoxem života, že máme strach být sami sebou, protože si myslíme, že pokud by ostatní viděli, jací opravdu jsme, neměli by nás už rádi. A přitom instinktivně máme nejraději ty lidi, kteří jsou právě sami sebou a na nic si nehrají.”

 


Kromě účasti na kurzech Překážka je příležitost, Řídím svůj projekt a na konferencích od Spiralisu jsem se zapojila do platformy "Spektrum rozvoje žen"Proč? No, toto téma mě zajímá a nemusí jít jen o můj vlastní rozvoj, ale třeba o rozvoj zejménea samoživitelek.

Díky! Ze heart! Už k němu mám blíž...

 

PS: kdy bude další akce? :)

Zuzka

 

Můj milý deníčku (masopust)

Můj milý deníčku,

začátkem února jedu na chalupu, tam jsem byla i o svátcích, a kromě výletu do skalního města na kočičí hrad, se vydáváme i na místní masopust, resp. jdeme do průvodu. Mám radost, že si konečně vemu šaty, které mám asi sto let ze sekáče, jsou takové.. no, vesnické, starodávné, někdo říkal, že vypadají jako svatební. Syn si odmítá vzít oblek tygra, který vezeme z Prahy a tak vymýšlíme, že bude mimino. Lupnem ho do kočáru, ve kterém se vozil za mlada, aspoň má pojistku, kdyby ho bolely nožičky a nás ručičky. Vyrážíme chvíli po mém taťkovi a jeho kamarádech, už tradičně přijeli, my jdeme prvně. Syn plní svou roli svědomitě a prvních deset minut pláče: uáá uááá uááá, jako malé mimi.  Prdelka.

Tak už vím, v čem spočívá ten masopust: přejde se přes půl vsi a staví se u každého domečku, kde majitelé nachystali něco na posilněnou a to jak ve formě jídla, koláčků, preclíků, jednohubek, tak panáčků, někde i vína. První stoleček vynecháváme, je tam taky největší nával, a jelikož na nás u druhého pomalu padá únava, raději se posilníme.  A  pak u třetího a u čtvrtého… Po cestě nám ještě místní dámy převlečené za pejsky namalují srdíčka na tváře, prý se dřív kreslilo uhlíkem, pro štěstí. Dnes máme srdíčka červená, rtěnkou kreslená.

Vepředu uprostřed můj syn, vpravo vzadějc můj otec.

Na hranicích s Polskem to otáčíme, nechce se nám tam a navíc jsme dost pozadu. Syn sice křičí, že chce do Polska, ale rázně jeho nápad zatrhuji: žádné Polsko nebude, do hospody půjdeš! A šli jsme, či jeli. Návštěvníci Polska za hranicemi zatím za zvuku dechovky zapěli „Kde domov můj“, načež se vrátili do své vlasti.

My jsme dorazili do hospody, pro syna jsem chtěla jen malou limču, ale dostal velkou, tak tam pak lítal jak.. no jak dítě, co vypije milion kostek cukru. Měli jsme pokryté obě místnosti, tak jsme měli přehled, kde je.  Moc dlouho jsme tam nevydrželi, syn dostal hysterický záchvat či co, tak jsme ho šupli do připraveného kočáru – ach ta prozíravost! A šupky dom. Však ono se říká: v nejlepším přestat! A my si to odpoledne užili už asi 100x lépe, než takové úterní odpoledne v Praze. Na vsi byl totiž průvod skutečně 40 dnů před Velikonocemi, práce nepráce. Inu, pěkná dovolená to byla, příště jedeme zas!

Raději pochcanou slámu...

Dnes jeden asi tři měsíce starý...

 
Neviděly jsme se asi sedm let? A sešly jsme se v kavárně  v mém rodném městě, kde se Líza na nějaký čas usadila. Vyvalila jsem na ni oči: “Ty už nejsi blondýnka???” Ne, nejsem, už si vlasy nebarvím, odpověděla. A ani namalovaná nebyla. Kroutila jsem hlavou, jinak než blond jsem ji neznala. A slušelo jí to! A teď tohle…
Po Líze přišla Johanka. Tu jsem sice znala dva roky, ale lup - z blondýnky je bruneta. Konec odbarvování, návrat ke své barvě. Zas je nás, blondýnek, o jednu míň…

Číst dál: Raději pochcanou slámu...

Ryzí dítě

Leckdo má za modlu ryzí zlato a obětuje tomu všechen svůj čas, tedy svůj život, já jsem se v pár posledních dnech měla možnost kochat tím "mým" pokladem - ryzím dítětem. Synem.

Během roku je všechno často hektické a jak jsme spolu sami, obávám se, že někdy mám tendence brát ho jako dospělého. Když jsme v kruhu rodinném a vidím, jak se k němu chovají ostatní dospělí i děti, začnu v něm víc vidět to dítě. To boží dítě, boží dar.

Číst dál: Ryzí dítě

Top